Tre Cime

Konečně jedna z královských dolomitských túr. Jedeme do oblasti Tre Cime, kde si dáme doslovný remake túry z roku 1994 na Toblinger Knoten a Monte Paterno.

Tre Cime obejdeme zleva (obr.1) a jako vždy se těším na ten první pohled na tři půlkilometrové zuby. Vždy mi připadal uchvacující. Tentokrát taky dobrý, ale nějak to už není to překvapení. Možná proto, že jsem tady už popáté.

Známou cestou přes doliny dojdeme k Rifugio Locatelli neboli Dreizinnenhütte. Německý název je asi příhodnější, protože chata leží již v Jižním Tyrolsku. Na terásce si dáváme točený Forst s výhledem, který se neomrzí (obr.2).

Zprava obejdeme Sextener Stein a zleva Toblinger Knoten. Jinak se k žebříkové ferrátě dojít nedá. Na volném místě si navlékneme úvazy a jde se na to (obr.3). Jsem zvědav, jak mi to po 19 letech půjde. Přece jenom, 31 let a 50 let je trochu rozdíl. Dobrovolně se zařazuji na konec, abych mohl aspoň něco vyfotit (obr.4). Ferrátě se říká žebříková, protože je tam celkem 17 žebříků, některé mírně převislé. Je na ní trochu nával, takže to jde pomalu, ale to mi zcela vyhovuje. Navíc jsou před námi dva údržbáři, kteří opravují některé úchyty, což má za důsledek kratší prostoje. Nakonec se všichni dostaneme v pohodě nahoru.

Na vrcholu je oproti minulé návštěvě nový kříž, kde se necháme vyfotit (obr.5), ale jinak je vše při starém, například výhledy (obr.6). Dolů jdeme cestou Feldkuráta Hospa.

Na Dreizinnenhütte (obr.7) je už tolik lidí, že rezignujeme na nějaké pivo. Před odchodem nás rozveselí další z humorných scének, kdy na Pavlův pokyn "Odchod" se Vilda zvedne a odejde na záchod. Jen co se vrátí a Pavel velí "odchod" podruhé, vystartuje na záchod Jiřina. Když se po delší chvíli vrátí, plandá jí úvaz proklatě nízko a Jiřina za všeobecného veselí popisuje scénku, jak na záchodě zjistila, že s nasazeným sedákem to asi nepůjde.

Pokračujeme známou cestou tunelem na Monte Paterno. Na ferrátě za tunelem je spousta lidí, většinou Čechů. Suťovisko pod Forcella Gamosci je důkladně vysněžené, takže to tam jde se vším tím vyhýbáním dost pomalu. Na sedle Pavel krátce zaváhá, jestli jako máme z časových důvodů vůbec jít na vrchol. Velmi rychle je přesvědčen, že když už jsme tady, tak rozhodně ano. Počtvrté tedy lezu na Monte Paterno (obr.8).

Na vrcholu stihnu jenom několik vrcholovek včetně jedné fotografické (obr.9) a hned zas musíme dolů. Pár výhledovek si ale v tomto neuvěřitelném okolí neodpustím (obr.10).

Sestup trvá trochu déle (obr.11), ale to mi nikdy nevadilo. Suťové serpentiny dolů z Forcella Gamosci jsou stále stejně hnusné, následný traverz galerií pohoda (obr.12) a nízký tunel jsem vytěsnil. Ještě že má Tomáš po ruce baterku.

Čas sice nemáme nejlepší, ale na pivo na Rifugio Lavaredo, na které nás pozval Filip, to ještě stačí (obr.13). Tedy, vlastně není jasné, zda nás pozval, jenom jsme mu to nezaplatili. Na parkovišti u Rifugio Auronzo nás při popíjení kozlíka pobaví jeden rozjařený Čech, který se nám cpe do autobusu. Spletl si naši karosu s tou jejich. Vydařený den po všech stránkách.

Převýšení 900 m
Vzdálenost 12,9 km
Čas 8,5 hodiny
Úterý - 23.7. 2013