DĚČÍN 2008
aneb Filipův deníček
Po dvou velmi vydařených soukromých A+ EXODech na Vysočině a dvou ještě vydařenějších v Jeseníkách, nastal nejvyšší čas pro přesun těchto již legendami opředených akcí z Markrabství Moravského do Království Českého. Volba padla na podzimní krásy pískovcových skal a listnatých lesů Dolní i Horní Lužice a na jarní pučení sopečného Českého Středohoří. Věci a události je třeba brát popořadě, před jarem je zpravidla zima a před ní podzim. Vzhůru proto za krátícími se dny, mlhami a zlátnoucími lesy nejen největšího pískovcového kaňonu Evropy!
Den první, příjezd na místo činu, pátek 24. října
Jak trefně poznamenal Petr, naše akce jsou pro lidi, co opravdu chtějí, nikoho nemáme
v plánu přemlouvat a prosit na kolenou. Čímž je jaksi automaticky zajištěna naprostá pohoda po celou dobu
turisticko-kulturně-společenské akce.
Stepuji něco po čtvrté odpoledne na nádraží Praha Holešovice, za chvíli dorazí i Lucka, prozřetelně kupujeme
jízdenky i místenky a čekáme na EC Hungaria. Má obvyklé tolerovatelné zpoždění cca 24 minut, které se do Děčína nezmění.
Aspoň s Luckou na peróně probereme a propereme ledacos, neviděli jsme se asi rok. Vlak je plný včetně chodbiček,
jsme rádi za předplacená místa. V Děčíně v podchodu na nádraží se snadno potkáváme s Tomášem a hurá na hostel,
strategicky umístěný pár metrů od nádraží a zastávky autobusů městských i příměstských. Hostel je nově opraven,
prostorný, pohodlný. Rychle vybalujeme proviant do lednice a za Tomášova mírného nervózního přidupávání
zamykáme a stoupáme městem do restaurace Andy, kde máme první večerní soustředění.
Uprostřed procesu objednávání si jídla volají Brňáci, že jim ujel přípoj v Praze a dorazí ještě později,
než zamýšleli. Což mi nevadí, celý pobyt v Andym se mnou laškuje pohledná servírka. Dáváme si tedy velké
jídlo (a pivo a paňáka), Tomáš jde naproti Moravanům k vlaku, za chvíli nás je celé Andy, dorazí i Drahuška.
Po naplnění našich žaludků po dlouhém cestování a seznámení se všech se všemi pokračujeme tvrdit
mužstvo do restaurace Hvězda. Vínko je řádně octovaté, Granát naštěstí pitelný. Po jednom pohárku míříme
zaslouženě na hostel, zítra vstáváme brzy, autobus jede o půl deváté. Bohužel pokračujeme ve společenské
zábavě přes půlnoc, a tak jsme ráno docela malátní. Nabízím holandské sýry a single malt whisky, sýry mají
úspěch u všech, whisky jen u Tomáše. Noc moc krátká, nikdo však nechrápal.
Den druhý, dobytí Děčínského Sněžníku, sobota 25. října
Tisá, vstup do skal, okruh Malými stěnami, hřebenem Velkých stěn, Turistická chata, Rájec, Grenzplatte, Bielatal (398,5 m), Dürre Biela, Soví brána, Sněžník, obec, Děčínský Sněžník (722,8 m), Pod koňskou hlavou, údolí Jílovského potoka, Podmokly, Děčín, Na Skřivance.
Ráno kalné nejen v našich hlavách, ale i na obloze, šeď podzimní rozlévá se celým Děčínem. Vykulíme se z postelí a dáváme si vzájemně první ranní pomoc, mrtvé milenky dech, Černého Šviháka, lak na rakve - první trepanace. Po dobré snídani s čajem (zpravidla jediný nealkoholický nápoj dne) se skutálíme po notně sešlapaných domovních schodech na zastávku busu před hostelem. Přibývají Tomáš a Drahuška, každý po vlastní ose. Ranní autobusové pivo si dávají jen jedinci z nejotrlejších, Tomáš a Vladimír.
Cesta do Libouchce je krátká, avšak stále mlžná. Přípoj nám neujel a tak před desátou jsme v obci Tisá. A co to, co to - mraky se trhají! Naše radost nezná mezí. Za chvíli, stoupajíce po přístupové cestě do skal, se dostáváme nad hranici inverze. Paráda!
Tomáš ukecává hromadnou slevu na vstup do skal a již se vrháme s fotoaparáty v rukou na okruh Malými stěnami. Semo tamo zkouším pár nástupních kroků do cest.
Nádhera, slunce svítí, listí je ještě na stromech, jsme tu sami, holky hubené prolézají pár velmi úzkých soutěsek.
Za chvíli jsme zpět u vstupu do skal a rozhodujeme se vzít Velké stěny hřebenem, Tomáš zase nervózně podupává, že jsme pomalí.
Hřeben přeběhneme, výhledy omezené oparem, přesto krajinově vděčné.
Krátké focení se u Hřibu a hurá do hospody.
Polévka a polévka s uchem - vyjma Lucky, která volí sladké a nealko. Že by abstinence? Od té máme Moniku a ta tu není, není tedy důvodu. Naštěstí se Lucka za pár km zase srovná po včerejší noci a dává si s námi vrcholové paňáky. Hovězí vývar je dobrý, však dost slaný, musím si spravit chuť dršťkovou a druhým pivkem. Nejsem sám.
Za stále jasného počasí pokračujeme nad Rájec, překračujeme státní hranici a po německé straně pokračujeme dál. Cílem je výstup na nádherný skalní masiv zvaný Grenzplatte. Výborné výhledy na Děčínský Sněžník z druhé strany, Ostrov a údolí Biela pod námi.
Fotíme a kocháme se skoro půl hodiny, jsme i dost hluční. Dojatí krásou lesů, hor a skal dáváme si několik hltů z placatic.
Vracíme se kousek zpět a sestupujeme do údolí k potoku Biela, jdeme kousek po proudu a
odbočujeme do velmi romantického bočního údolí Dürre Biela (v českých mapách Suchá Bělá), cestou míjíme
koupelnu Nymf (v mém německém horolezeckém průvodci je vskutku pěkná tůň označena jako Nymphenbad), nad
námi věže a masivy přes 50 metrů vysoké (Falkenstein). Stoupáme zpět do Čech do obce Sněžník, Soví bránu
míjíme drobnou zkratkou. Opět nám vyhládlo a vyschla naše hrdla, tož do hospody, a ne ledajaké, do hotelu Sněžník.
Guláš v chlebu je vynikající a ani ostatní si nestěžují. K pití Stella nebo Granát. Vladimír usoudil, že je třeba
výstup urychlit a tak to vzal bez hospody z křižovatky kolem bývalého Císařského buku rovnou vzhůru, že na nás
počká na vrcholu. Pláně a stráně kolem obce jsou plné sběračů lysohlávek.
Čas pokročil a tak po dobrém jídle i pití vzhůru na koně. Výstup od hotelu a kapličky
po zelené značce je krásný, dva výšvihy přes skalní kuesty, kus náhorní plošinou a už se před námi z větví
bříz vynořuje rozhledna. Dáváme si vrcholové pivo, Vladimír druhé párky a vzhůru dolů. Vladimír busem ze Sněžníka.
Rozhledy omezené na nejbližší okolí.
Pod Koňskou hlavou po známé cestě stále dolů do Děčína. Končíme nečekaně Na Skřivance, kde obvykle bývá narváno po strop. Dáváme další gáblík, přibývá Vladimír, já na chvíli usínám vsedě za stolem. Servírka považuje Martu za manželku Petra a tak tu máme nový párek. Přiznejme si veřejně, je to poklona pro Martu a k zamyšlení pro Petra. Končíme večer na hostelu u vínka, avšak znatelně dříve nežli včera. Noc je o hodinu delší - změna času. K ránu chrápal Petr, a to dost. Asi poctivě přemýšlel o své nové ženě.
Den třetí, túra na sucho, neděle 26. října
Malé Březno, býv. Vitín, lesy a louky nad Vitínem, Buková hora (683,3 m), Ptačí kameny, Rytířov, Lesná, Velký Chlum, Chlum, obec, Děčín Staré město, Řezus, další hospoda, Ozzy bar (1. neúspěšný pokus)
Ráno obloha ještě šedivější než včerejší, po rituálu paňák-čaj-snídaně se scházíme na nádraží, v 9 hodin nám jede lokálka do Malého Března. V ospalém poloprázdném motoráčku si dáváme ranní pivo, otevírání plechovek doprovází oblíbená fráze "túra začíná".
V Malém Březně nacházím trilobita, nepoškozenou turistickou směrovku z roku 1967. Po drobném bloudění ve vsi, kdy modrá značka se kamsi ztrácí a soukromá zelená (dle mých odhadů vytvořená potomky Němců, vede po zaniklých obcích na svazích Středohoří) je sporadicky značená nacházíme pokračování výstupu podél malé strouhy potoka úzkým údolím. Cesta je listím zavátá, dech se krátí, pohledem pod vibramy bot jdeme lesem velmi smíšeným - dubové, lipové, javorové, olšové listy v barevném koberci pod nohama. Po asi hodince stoupání jsme u prvních rozvalin osady Vitín. Trháme si k svačině jablka ze stromu jistě pamatujícího původní obyvatele. Vynořujeme se z lesa na svažité louky a oblé hřbety. Viditelnost kolísá mezi 50 a 100 metry. Po kratším váhání nalézáme značku i cestu - heslo zní stále nahoru. Po průchodu dalším remízkem vyrostlým nad snosy kamení pravidlo o cestě vzhůru dodržíme až puritánsky a tak jsme za chvíli bez značky i bez cesty.
Zastavujeme na jakési nevýrazné vyvýšenině porostlé nízkým listnatým lesem a šípkovými keři. Pohled do mapy nepomáhá, měřítko 1:50 000 je málo na reprodukci cesty. V myšlenkové nouzi nejvyšší vytahuje Vladimír GPS (Gde Proboha Su) přijímač a po mírném souboji s technikou se dobereme souřadnic, které nám přesně ukáží čtverec 2cm na 2cm na mapě, kde jsme si i bez výkřiků techniky a satelitních pomocníků mysleli, že jsme. Opětovnou aplikací hesla stále nahoru volíme sestup s nejmenší výškovou ztrátou a po přechodu louky naposledy váháme před dubovým remízkem. Po jeho průstupu nalézáme širokou vozovou cestu s modrou značkou, která nás již bez dalších zdržení dovede na rozcestí pod Bukovou horou.
Mraky se trhají, ale málo, z vyhlídky nic nebude, okolo vrcholu hory se převaluje různě mocná vrstva bílých mraků. Potřebovali bychom ještě cca 250 výškových metrů, tolik navíc nemá ani Milešovka. Těšíme se alespoň do hospody - ale chyba lávky! Zavřeno! Krátce se občerstvujeme z placatic, dle mapy nacházíme pěknou zkratku na Ptačí kameny, za chvíli jdeme prosluněným podzimním lesem, na této straně hřebene je inverzní hranice o poznání níže.
Terén velmi horský, připadám si jak v Karnských Alpách o dobrý výškový kilometr výše. Držíme se stále na hřebeni, přecházíme skalní kupy (včetně vrcholových přípitků). Cesta se ztrácí před posledním skalním bradlem, ze kterého sestupujeme na pohodlnou cestu velmi příkrým svahem s kamennými moři a suťovým lesem.
Závěrečný sešup pozorují dříve sešupší s neskrývaným zájmem o držkopády pomalejších kamarádů. Na cestu jsme se dostali všichni bez úhony.
Pokračujeme lesem nahoru dolů až vycházíme nad osadou Rytířov, schovanou v romantickém údolí potoka. Většina chalup co míjíme je památkově chráněna. Na úzké mokré pěšince uklouznu a řádně si zmažu kalhoty na zadnici. Slunce stále přeje a hřeje. Hospodu zde nemá cenu hledat, snad bude nějaká v Lesné. Vladimír vyhodnocuje situaci jako zralou k sestupu k Labi s tím, že se s námi setká v Děčíně v hospodě.
Kus po silnici, větši kus po asfaltové silničce mezi pastvinami a už opět klesáme do obce Lesná, čímž se dostáváme pod inverzní mraky, ze kterých se vynoříme až v Praze (někteří až v Brně - pozn. Petr) při výstupu z vlaku.
Lesná je typická liniová obec podle silničky, ale je nějaká divná - nemají tu pořádnou hospodu! Z té jedné, kterou jsme našli, Pavla vyrazili, že mají po oslavě a otvírají až ve tři odpoledne. Dotazem u sousedů jsme ověřili, že majitelé jsou opravdu divní. Zklamání zapíjíme hltem kořalky.
Dál nuda nuda šeď šeď, krok sun krok pod rozhlednu na Chlumu. Ideální kruhové rozhledy s poloměrem 28,5 metru. Přesto někteří šílenci vylezli na ochoz a vskutku viděli, jak jsme si na jejich zdraví dali dole ve třech dobrou slivovici s medovinou.
Tomáš s Drahuškou nás ujišťují, že nyní jsme vlastně již v Děčíně. A opravdu, po asi 3 km sestupu jsme na úplném okraji města. Tomáš s Drahuškou nás ujišťují, že už jsme vlastně skoro v hospodě. A opravdu, po dalších 4 km ploužení se městem procházíme hlavní vstupní branou místního fotbalového stadionu. Obrat vlevo o 90° a je to pravda, mají tu ucházející hospodu jménem Řezuz (řeznictví - uzenářství). Dáváme si první pivo a jídlo dne, po více než 30 km pochodu. Vaří obstojně. Po chvíli přibývá i Vladimír a večer se společensky rozjíždí. Tomáš navrhuje přesun do dalšího kulturního zařízení restauračního typu, a to do hospody s poetickým názvem Hovadinec. Je co by kamenem dohodil a zbytek doplivl. Též se zde zove Na Kocandě. Dávám si výbornou druhou večeři (fazolky ve smetanové omáčce, sýr v bramboráku a piva a fernet). Konečně se cítím najedený.
Pokračujeme pod zámkem, kde ke svému překvapení nastoupím do převislé cesty klasifikace tak VIII a udělám v ní jeden krok nahoru. Fotodokumentace bohužel není dokonalá. Za tunelem pak nastoupím do cesty klasifikace IV a udělám v ní 4 kroky - 2 nahoru a 2 dolů. Ani z tohoto hrdinského činu se nedochovala ucházející fotodokumentace. (Tady se jako autor fotografií musím důrazně ohradit. Jediné co na těch fotografiích není úplně dokonalé, je Filipův vyděšený výraz, viz výše - pozn. Petr)
Blížíme se k Parolodi, kde si dáváme nealkoholickou kávu. Rozjařeni chceme pokračovat v Ozzy baru, kde se u jednoho stolu tulí jedna dvojice, jinak zeje lokál prázdnotou. Máme chuť na míchané nápoje. Obsluhuje tu dnes jakási blonďatá Vyzuna, jejíž komunikační dovednosti jsou na úrovni sociálně vyloučeného člověka. Mele pantem, že nestíhá, když si objednám High Society ptá se, co že to je a jak se to dělá, když si chceme dát všichni coctaily, mele, že to bude trvat dlouho a že to nedělala. Po chvilce rušíme všechny objednávky a jdeme se uklidnit k whisky na pokoj hostelu. Večer tradiční. Jdeme spát kolem půlnoci.
Den čtvrtý, deštivá tůra plná nápadů, pondělí 27. října
Dolní Žleb, zastávka (117,8 m), údolí Dolnožlebského potoka, U buku, Česká Brána, Großer Zschirnstein (560,3 m), lesy pod Zchirnsteinem, Mlýnský rybník, Maxičky, Hotel Maxičky, Jalůvčí, Škrabky, Děčín, U mostu, Děčín, Ozzy bar (2. pokus)
Ráno poprchává. Na nádraží kupujeme obligátní plechovku Krušovic. Narvaným motoráčkem jedeme nastojáka do Dolního Žlebu - zastávka. V podchodu pod tratí popíjíme zase nastojáka pivka a čekáme, až se přeháňka přežene. Tak se i stane a my stoupáme krásným údolím kolem vyhlášené horolezecké hospody U kosti, podél čistého Dolnožlebského potoka vzhůru k rozcestí U buku.
I přes nadmořskou výšku pod 200m atmosféra horská - potok prudce skáče přes kameny, úzké údolí, dlážděná cesta, hluboké lesy, skalní srázy. Potíme se jak při výstupu na třítisícovku a i tak občas funíme. U buku Tomáš dostal nápad a vytahuje placatici a další láhev s Napoleonem. Dáváme si, druhé kolo iniciuje Vladimír.
Počasí furt pryč stejné, nízká šedivá oblačnost. Po nové zelené značce snadno překračujeme státní hranici s Německem v místě zvaném Česká brána a míříme pod nejvyšší stolovou horu Saska, Großer Zschirnstein. Co chvíli Tomáše něco neotřelého napadne, a tak než dojdeme pod kopec, je flaška prázdná. Vladimír z toho poskakuje jak potrefený kozlík, to jest dosti svižně, leč s horšící se koordinací pohybů, zejména nohou. Ještě na nás pokřikují jacísi Sasíci dělníci lesní, že lautr prd uvídíme, že je Nebel. A byla mlha tak hustá, že by se dala krájet.
Z vrcholu výhledy nulové, chvílemi ani pod kopec na lesy vidět nebylo. A větrno bylo. Choulíme se v budce na plochém temeni hory, fotíme se na srázech, zejména naši novomanželé Marta s Petrem si přejí pěkné snímky do alba. Po konzumaci svačiny a zbytků kořalek se pod vedením Tomáše vydáváme zpět do Čech. Musím Tomáše pochválit za parádní mírné bloudění, i bloudit se musí umět! Zašli jsme si jen málo co do vzdálenosti, trochu více co do času. Vladimírova koordinace pohybů se stále zhoršuje a jednou již padl mezi kameny. Naštěstí zase vstal.
Kdesi v Podmokelském lese u místa zvaného Drei Brunnen překračuje hranici a míříme k Mlýnskému rybníku. Krásné místo, čistá voda, však prší a prší. Každý svým tempem ploužíme se po asfaltové silničce, závěrečné stoupání na křižovatku vedoucí na Maxičky je tečkou za jednotvárnou částí výletu.
Na křižovatce se rozhodujeme, zda budeme čekat zde v dešti na Vladimíra. Nakonec dáváme dohromady z kapradí 2 šipky ukazující další směr pohybu a dáváme se do pohybu. Na Maxičkách má naštěstí otevřeno hotel. Jsme tu jediní hosté v restauraci. I autobus odtud jede, asi za hodinu. Po několika pivech a dobrém jídle nás tradičně dohání Vladimír hnán časem. Zhltne tlačenku a pivo a se slovy, že počká dole v restauraci běží chytit bus.
Za šírání vyrážíme vzhůru dolů do Děčína, maje v úmyslu pobýt ještě v hospodě Za větrem ve Škrabkách. Za svitu čelovek nás dohání zpráva od Vladimíra, že již sedí v hospodě U mostu a že Za větrem mají zavřeno. Jeho informace byla bohužel přesná a tak přes Jalůvčí scházíme až k Labi a vcházíme do restaurace.
Vrhá se k nám servírka, že Vladimír již dvakráte zkolaboval a že volali záchranku. Hrklo v nás a připomněli jsme si Vladimírův kolaps v kempu v Montafonu. Vladimír poklidně sedí za stolem a říká, že mu nic není. A pije pivo. Když se mu pivo snažím vzít se slovy, že to není dobrý nápad, jet ožratý záchrankou, vrhne se po půlitru jak raněný kanec. Společnými silami s Petrem jsme jej od moku odstavili.
To již vchází do lokálu dvoumetrový černoch - lékař. Vladimír krotne a nechá se naložit do sanitky, dáváme mu s sebou jeho věci, ještě se vracím pro mapu. Vyčkám u sanity jejího odjezdu. Šofér je nekomunikativní a lékař také, musím se tázati, co že se bude dít dále. Máme zavolat na JIP cca za 2 hodinky, po příjmu.
Dopijeme a jdeme do Ozzy baru - druhý pokus. Vyzuna nikde a tak si dáváme lahodné míchané nápoje. Volá Vladimír, že mu je dobře, a kde že leží ve špitále, a co že mu mají zítra přinést, bo si jej tam nechají aspoň do středy. Uffff! Dobrý Gut!
Cestou z Ozzy ještě zkouším nastoupit do jedné cesty kousek od starého výtahu na Pastýřskou stěnu, když v tom slyším kvílení gum - erár nespí a má o mne péči, jakýsi aktivní příslušník složky ozbrojených sil ČR se mne snaží slovy odradit od hrdinských činů. Z jeho pozice za volantem jej chápu, až nahoru jsem opravdu neměl v úmyslu lézt. Petr mne z plodné diskuse táhne pryč. Večer dopíjíme zbytky zásob.
Den pátý, nemocnice, mlok a Stoličná hora, úterý 28. října
Děčín, městská nemocnice, oddělení JIP, Stoličná hora (289,3 m)
Ráno opět kalné (na obloze), v 9:59 nám jede EC Hungaria zpět do Prahy. Na čas, po poledni jsem doma a před druhou u rodiny na Jivině.
Co se dělo po naše předčasném odjezdu uvádím jen z doslechu: "Šli jsme do nemocnice, Tomáš s flaškou Napoleona v kabele, ovšem před vstupem na JIPku ji prozíravě nechal před dveřmi, protože by to asi nevypadalo nejlépe. Pak jsme vykráčeli na Kvádrberg, Marta v listí objevila mloka a tak ho tam asi 10 minut fotila. Výhledy odpovídající počasí (furt chcalo). Do Parolodě jsme už raději jeli autobusem. Za zmínku stojí systém na lístky, který nevrací a naprosto neochotný šofér, kterému to bylo úplně jedno, že nemáme přesně. Nakonec jsme to nějak dali dohromady za nečinného přihlížení toho blba. Pak už jenom oběd, během něhož se Tomáš poroučel (ne k zemi jako Vladimír, nýbrž na zpívání), odchod a odjezd."
Závěrem:
Poděkování před nastoupenou jednotkou a rozvinutou bojovou zástavou pro Tomáše a Drahušku za výběr nocležiště a naplánování túr.
Akce neměla chybu!
Trasy:
Sobota 25.10. 2008:
Tisá - Tiské stěny - Grenzplatte - Děčínský Sněžník - Děčín (30 km)
Neděle 26.10. 2008: Malé Březno - Buková Hora - Rytířov - Lesná - Velký Chlum - Děčín (30 km)
Pondělí 27.10. 2008: Dolní Žleb - Česká Brána - Großer Zschirnstein - Maxičky - Děčín (30 km)