JESENÍKY 2010
aneb túra jak v ruským filmu
Byl to takový jesenický absťák. Alpy jsou fajn, Dolomity uchvancancující, Beskydy svérázný, ani ty Krkonoše nejsou úplně zabitý, ale Jeseníky jsou prostě hory, kde se cítím doma. A když tam dlouho nejsu, tak mi chybí.
No a jak se blížily velikonoce a já cítil sílící potřebu někam vypadnout a nějak nebylo kam a s kým, uhnízdila se mi v hlavě myšlenka, která rapidně nabývala obrysů Šeráku a chutě Holby.
A tak jsem to na Velký pátek zapíchnul v práci už ve dvě, doma naházel do auta hromadu věcí a odfrčel na tradiční místo - do Koutů nad Desnou. V chatě Sokolka bylo volno téměř absolutní, nebyl tam vůbec nikdo a klíče mi paní správcová schovala pod popelník. Vybalím se a bez velkého otálení vyrážím do hospody k Oldovi Musilovi.
Nohy jdou známou cestou samy, pomníček místní občance, která tam zahynula pádem na kosu, je na svém místě a Musil má otevřeno. Mám rád, když vše klape podle plánu. V hospodě točí výborného benešovského Ferdinanda, k jídlu je na výběr utopenec a tlačenka. Není co řešit, tlačenka je stejně skvělá jako na podzim 2007, kdy za ni Vladimír dokonce vysekl servírce velice komplikovaný kompliment. Servírka je už jiná, neméně fešná, což je jedno, ale výborné tlačenky jsou tři velká kola, což je podstatné. Do postele se odkolébám výborně naladěn.
Ráno startuji těsně před devátou a moc se těším. Na známé cesty, na výhledy, na pravidelný krok a příjemnou únavu, na to že si zase zafuním na mých horách. Ani netuším, jak vrchovatě se mi dnes vše splní. Na sedlo stoupám z Kout starou formanskou cestou, což je moje velmi oblíbená trasa. Převýšení 400m, normálně za 40 minut, mi trvá hodinu, protože záhy začíná sníh a je ho stále více. Na sedlo přicházím v tričku a míjím běžkaře mazající prkýnka.
Bufet má vstupní dveře otevřený, tak vlezu dovnitř. Další dveře jsou ale důkladně zaryglovaný. Moc mě to nepřekvapuje, toto zařízení nabízí odjakživa zoufalé služby, tak to asi takhle bude lepší. Naproti v hotelu je naštěstí další bufet. Nabízí mi pouze plechovku, že jim prý ještě nedovezli plyn (na co???). Když vidí můj kyselý xicht, doporučují návštěvu přilehlé restaurace. Ok, jsem tam v těch nóbl prostorech sice sám, ale Gambáč 11° příjemně osvěží.
Ze sedla na Šerák je to stále 8,5 km, tato konstanta mě potěší. Cesta je pod sněhem, ale protažená rolbou, takže se jde velmi dobře. Místy je dokonce protažená stopa, ale na běžky už to není. Ještě že jsem si je nevzal. V zatáčce nad sedlem pohlédnu na známou červenohorskou pipinu. Praděd za ní nevidno.
Cesta na Vřesovou studánku odsejpá. Občas problikne sluníčko, podle předpovědi by se mělo vyčasit. Ale zatím toho moc vidět není, pouze občas protější stráň pod Vozkou. Na Vřesovce si pod rozcestníkem natahuju návleky, neb správně tuším, že se asi budou hodit.
Dál už je cesta jen prošláplá kýmsi se sněžnicema. Přesto jsem na sedle pod Vřesovkou coby dup. Rozhlížím se po známém stromu, který býval občas mým fotografickým objektem, ale nikde ho nevidím. Až po chvíli ho vidím ležícího na zemi. Tak i na něho došlo, asi si tady své už odstál. Ještě nese značku, ale tu mu asi taky brzo servou a připíchnou někomu mladšímu.
 "Zvětšit? click!")
Cestou na Trojmezí potkávám v protisměru dvě běžkařky. Vyptávají se jak to vypadá dál, tak je chlácholím, že až po Vřesovou studánku je vše ok a pak asi půjdou lyže do ruky. Počasí se postupně lepší, slunce vykukuje stále častěji.
Na Trojmezí stačí jediný pohled na žlutou odbočku na Vozku a je jasno. Tudy to půjde jen ztuha, cesta není prošláplá vůbec, sněhu je kolem půl metru a místy zřejmě i více. Třeba se do odpoledne, až se sem vrátím, něco změní. Třeba to tam prošlápne medvěd nebo místní pěvecký spolek, je mi jedno kdo. Moc se mi chce jít na Vozku!
Už v kleči pod Keprníkem koukám, že se ke mě blíží divná skupinka. Čtyři huskyové vedou páníčka na výlet. Tiše mě minou a svižným tempem mizí v dáli.
Já mezitím dofuním na vrchol. Jako vždy je tu velice větrno a zimno a já jako vždy vyfotím zasněžený Králičák a Šerák, protože se tady nic jinýho dělat nedá. Navíc pak ještě v závětří vyblejsknu i sám sebe, abyste mi to vy holomci věřili!
Jako vždy kousek pod vrcholem vichr ustává a přesun na Šerák tedy proběhne v pohodě. Až na rostoucí únavu, protože zimou zhýčkané tělíčko přece jen není zvyklé na tolik námahy.
Na chatě je živo. Přední část narvaná, zadní prázdná. Když se dotážu, zda můžu dozadu, tak prý ano. Akorát že se tam neobsluhuje. Všude jinde by mě to překvapilo, ale na Šeráku už ne. Po chvíli bezradného postávání a zavazení se vetknu k jednomu stolu, kde se už končí. Nedělám si iluze, ale kupodivu brzy ke mě roluje první Holba. V pauze mezi jejím syčením v mém hrdle si stihnu u kmitajícího číšníka objednat a než ji úplně dorazím, vepřo-knedlo-zelo je na stole. Chuť stále stejná, víceméně žádná. Sním maso, od ostatního půlku. To stačí. Naštěstí stačí kývnout k výčepu a druhá Holba vzápětí přistává a nevalný zážitek z jídla poněkud vylepšuje. Ani s placením nemusím dlouho čekat. Personál kupodivu v tom zmatku kmitá a stíhá. Z téhle strany vše v pořádku. Ale ta kuchyně.... nechcete se zamyslet vy tam??
Příjemně naladěn a osvěžen bez větších problémů zdolávám cestu zpět ke Keprníku, jehož vrchol tentokrát bez povšimnutí míjím. Jediné, co mi trochu kalí radost je, že mě začíná nějak moc pobolívat postranní vaz na levém koleni. Nožičky přes zimu zlenivěly, ale třeba se to rozchodí.
Na Trojmezí koukám, že cesta na Vozku je prošlápnutá nejméně čtyřmi páry bot. Zanechávají za sebou sice povážlivě hluboké díry, ale to mě nemůže odradit. Vydávám se za nimi a už po několika desítkách metrů je mi jasné, že to nebude procházka růžovou zahradou. Sníh místy drží, místy nedrží. Když nedrží, noha se nemilosrdně zasune do sněhu jak píst do válce. Co krok, to sázka do loterie. Tam, kde se moji předchodci bořili, procházím bez potíží. Tam, kde prošli bez potíží, vězím náhle po kolena v hutném sněhu. A vždycky se navíc leknu.
Takto se namáhavě proderu na rozcestí pod Vozkou a zamířím k vrcholu. Za chvilku potkám partu čtyř mládenců, kteří jdou zpět. Poděkuju jim za prošláplou stopu. Oni se prý vrací zpátky, protože z Vozky nenašli cestu dál. Hned si vzpomenu na Filipa a na jeho veselý kousek tamtéž, se sněhem po pás. Prohodím, že já to tam znám a cestu určitě najdu. Naštěstí pro ně mi moc nevěří a pokračují v původním směru zpět.
Vyškrábu se na skálu a kochám se výhledy a pohodou. Naposledy jsem tady byl před dvěma lety s kamarády a bylo veselo. Vybaví se mi především Drahuška s nohama v kamenném hrnci a s přesvědčivým gestem, co si o nás všech myslí. Do téhož hrnce zasunu nohu i tentokrát, druhá schweinhaxe se mi už nechce potvora ohýbat, a vyblejsknu sám sebe. Ať to svět vidí!
){kind=link}
Ze skály si i prohlížím sestupovou cestu. Vypadá to jednoduše, nemůžu zabloudit. Jenže to, co ze skály vypadá jako pohoda, se při bližším ohledání jeví jako cesta do pekel. Kolem skály jsou ještě stopy chlapců, jak zmateně pobíhali sem a tam hledajíce značku, dál je ale už panensky nedotčený bílý sníh. Já sice první zelenou značku najdu rychle, ale co je mi platná, když potřebuju jít jinudy.
Nedá se nic dělat, vzhůru dolů. Kráčím mezi nízkými stromy hlemýždím tempem, v průměru každý druhý krok je propadák. Na cestu u chaty Formanka je to necelý kilák, ale čas je zatím dobrý. Zkouším různé postupy, třeba to ve stínu bude držet. Nedrží. Na slunku bude sníh měkký, tam se budu bořit. Nebořím. Asi pět kroků. Dokonce vymyslím, že když budu dělat malé rychlé krůčky jak Japonec, nestihnu se propadnout. Výsledkem této taktiky je, že Japonec vězí do půli stehen ve sněhu. A tak to pokračuje dál. Po nějaké době narazím na dvoje stopy lidí, co šli asi na Vozku. Nijak moc se nebořili a šlépěje jsou malé a mělké. Asi nějaká lehká žena s lehkým mužem. Zkouším jít v jejich stopách, ale mým 95 kg sněhová pokrývka většinou neodolá.
Konečně jsem na cestě u Formanky. Nějak jsem automaticky předpokládal, že bude protažená, ale opak je pravdou. Na cestě ale sníh není tak hluboký a někde se dá jít i po okraji. I přesto je to fuška. Na známém místě to točím doleva do lesa a spouštím se prudkou necestou do údolí Poniklého potoka. Ani za sucha to není jednoduchý sestup, natož v závějích a navíc s bolavým kolenem. Ale co jsem si navařil, to si musím vyžrat. Nakonec se přece jen dostanu na tajnou pěšinku kolem potoka, kterou tady zná jenom hajnej, medvěd a já. Za další chvíli jsem na asfaltce a po 6km pochodu i v Koutech. Na chatu se kolem Musila ploužím co noha nohu mine. Koukám, že se v okolí hotelu staví nějaký veliký lyžařský areál včetně nového hotelu s wellness a podobnými kravinami. Tak to bude brzy po klidu v Koutech nad Desnou.
Večer se ještě odpajdám k Musilovi, pro změnu si dám utopence. Není špatný, ale na tlačenku nemá. Ráno se balím a jedu do Brna. Všechno mě bolí, ale dušička je spokojená.
Den: Sobota 3.4. 2010
Trasa: Kouty (620 m) - Červenohorské sedlo (1013 m)- Keprník (1423 m) - Šerák (1351 m) - Keprník - Vozka (1377 m) -
údolí Poniklého potoka - Kouty
Délka: 30 km
Převýšení: cca 1000 m
Čas: 10 hodin (včetně 1 hod. na chatě na Šeráku)