Krušné hory 2010

Marta je Marta, Martu zná celá parta, jsme si řekli v Beskydech dopíjejíce některou z mnoha lahví. A protože Marta byla i přítomna, pověřili jsme ji (na její návrh) uspořádáním podzimní akce A+ v Perninku v Krušných Horách, protože to tam důkladně zná a už mnoho let o tom vykládá veselé historky. Marta, co ji zná celá parta, se ani moc nevzpouzela.

A tak jsem jednoho podzimního dne (pro hnidopichy ve středu 27.10.2010 kolem 17.15) nabral sousedku Lucku, poté jsme zajeli do Kénigu pro Sylvu a následně v Kohoutkách vyzvedli i hlavní vedoucí zájezdu Martu a vyrazili po D1 ku Praze. Pavel s Hankou a staroušky Janou a Vildou vyjeli již dříve a naši čeští kamarádi většinou už byli na místě činu (Tomáš s Drahuškou), nebo tam svižně mířili (Filip). Z Brna ovšem Krušné hory nejsou úplně nejblíž, a tak jsme do Perninku přibyli až něco po desáté večer.

Filip po telefonu hlásí, že jsou v hospodě (žádné překvapení) a že máme přijít za nimi, protože rozhodně ještě nezavírají. Pod vedením Marty jsme u restaurace Plzeňka v krátké chvíli. Z hospody vybíhá Filip, dlouze objímá ženy a mně krátce hlásí, že hospoda právě zavírá. Žízní se mi udělá mdlo. Když Filip vidí, jak vrávorám a blednu, vběhne zpět do hospody a u nepříliš nadšené servírky pro mě vyškemrá jednu Plzeň. Bez otálení ji do sebe otočím, ožiji a teprve pak se jdu přivítat s ostatními. Zpátky do penziónu Berghütte k paní domácí Janě jdeme všichni pospolu. Debata u portského i červeného a jiných pamlsků se protáhne přes půlnoc.

Tisovský vrch - Horní Blatná - Blatenský vrch

Po skvělé snídaní od paní Jany vyrážíme na první výšlap. Marta nás neomylně vede dolů do centra obce a následně nahoru z centra obce na silnici, kde po chvíli narazíme na červenou značku. Ta nás hned za přejezdem osvobodí od asfaltu. I přesto ji po krátké době vyměníme za značku modrou a na rozcestí pod Tisovským vrchem pro změnu za žlutou.

Po krátkém výstupu jsme u rozhledny a jakéhosi skaliska, na které se Filip neopomene hbitě vyškrábat. Aby měl radost, tak ho na vrcholku vyfotím a dokonce nafilmuju jeho sestup. Ostatní, kteří už tuto scénu, pouze na jiných skaliskách, viděli mockrát, mezitím stoupají na přilehlou rozhlednu. Výhledy jsou celkem dobré a Marta nás jako zkušená místní turistka seznamuje s tím, co vlastně vidíme.

Takže na jedné straně vidím poprvé v životě Klínovec, místní nejvyšší to horu, na straně druhé za Nejdkem i romantické obláčky stoupající z elektrárny Tisová u Sokolova.

Vrcholoví panáci nadšeně krouží po ochozu rozhledny. Je to první vrcholovka po letním Tamischbachturmu a důkladně si to užíváme.

Během následného přesunu do Horní Blatné se nic zvláštního nestalo. V této malebné horské vesničce ozářené podzimním sluncem zapadneme do Koliby u Medvěda. Musím přiznat, že kolibu bych v Krušných horách moc nečekal, ale to je asi ta globalizace. Nu což, děvucha kolibnice je svižná, pivo šmakuje, jenom to jídlo je jakési nudné, bez výraznější chuti, bez překvapení, naštěstí i bez zápachu.

Kousek za Horní Blatnou jsou památné díry v zemi zvané Vlčí jámy, vzniklé dávnou důlní činností. Neopomeneme je prozkoumat. Vlčí jáma je větší a širší, Jáma ledová je spíše úzká štěrbina, kam se dá sestoupit po schůdkách. Býval tam celoroční led, než ho skupinka přiblblých Germánů vytěžila pro chlazení piva.

Kousek nad jámami je Blatenský vrch s rozhlednou a stánkem. Obojí zavřené. Nevadí, je to vrchol a se zavřenými placaticemi si na rozdíl od rozhledny umíme poradit. K tomu nám Vilda vykládá zážitky, kterak se při opatrování vnoučat téměř převtěluje v kojící matku.

Cestou z Blatenského vrchu nás Marta naviguje to doleva, tu doprava, rovně a vpravo zatočit, jak ten bača ovce. Je vidět, že to tu zná. Nedaleko hájenky Lesík potkáváme postávajícího klučinu ve sportovním, na zádech nápis LK Slovan Karlovy Vary, který neví kde je. Filip jako zkušený taťulda z něho vymáčkne, že se jmenuje Michal a že jsou tady někde s oddílem na soustředění a že měl někam běžet a neví, kde je. Vezmeme ho s sebou směrem k Abertamům, kde by snad mohli být i ostatní. Cestou Filip bezvýsledně zkouší volat jeho otci.

Nakonec ty sportovce najdeme a ztraceného Míšu vrátíme vedoucímu s podivným jménem Vasil Husák. To jméno mi vrtá hlavou. Že se někdo jmenuje Husák, chápu. Nemůže za to. Ale dát k tomu příjmení ještě křestní jméno Vasil, a dát tak dobrovolně nebohému roběti do vínku jméno, odkazující rovnou na dva bolševické gaunery, mi připadá zrůdné. Ale Vasil se ukáže jako zasloužilý nositel svého jména. Nejenže nikterak neocení, že jsem mu našli jedince bloudícího v podvečerním lese, ale ještě se pustí s Filipem do debaty, kde brzy začnou létat ostrá slova. Raději vyklízíme pole. Po návratu do Perninku zajdeme do Plzeňky. Den je třeba důkladně zhodnotit.

Boží Dar - Klínovec - Jáchymov

Stejnou cestou, kterou jsme včera přišli, dnes odcházíme. Přes louky, přes lesy, u hájenky Lesík zkontrolujeme, jestli tam nebloudí nějaké další Husákovo dítě. Naštěstí ne. O kousek dále jsou zase nějaké v tomto kraji populární propadliny po cínových dolech. Jako na potvoru mi zrovna volá Ivica z Chorvatska a než mu všechno vysvětlím, ostatní jsou v trapu. Po poradě s mapou tedy vyrazím po červené, z čehož mě vzápětí vyvede Pavel halekající zpod borovice úplně jinde. To jsou ty zkratky, které zná jenom Marta a další milión lidí, jen já ne. Zbytek tlupy doženeme u Uhlákovy odpočívárny, kde je ovšem obsazeno. O kus dál u musherské boudy zase zavřeno. Nevadí, den je ještě mladý.

Přejdeme louku, zanoříme se do lesa a vynoříme se u lehce namrzajícího Mrtvého rybníka. Jasné barvy, nebeská modř na hladině spojitě gradující od belasé až po černou, něžné vzory křehkých ledových jehlic, prostě scenérie téměř až kýčovitá. Ale co naplat, je to pěkný.

Po vykochání se následuje několik asfaltových kilometrů s výhledem na blížící se Klínovec. Sluníčko svítí, ptáci vesele zpívají, krásně je i na podzimních horách.

Na vhodné křižovatce se posilníme z placatic a o kousek dál Marta objeví osudovou odbočku. Dilema je jasné, buď po asfaltu suchou nohou, nebo zkratkou přes Božídarské rašeliniště, pravděpodobně nohou mokrou. Marta tvrdí, že tam vede běžkařská trasa a když je metr sněhu, tak se to dá bez problémů projet, takže to musí jít i teď. Proti této argumentaci se nedá nic namítat. Vyrazíme tedy do terénu a vskutku, brzy čvachtáme po lyžařských značkách.

Přeskakujeme z drnu na drn, na suché boty a kalhoty většina z nás rezignuje. Ale stále se pohybujeme vpřed. Až dojdeme k široké rovné cestě, z obou stran obklíčené klečí. Má to jednu menší vadu, cesta je víceméně pod vodou.

Tady jde už do tuhého. Slabší jedinci propadajíce se do močálu ještě navíc propadají beznaději, o něco silnější marně zkouší jít hrdě přímo vpřed a ti ostatní hledají východisko v kleči. Necesta klečí se ukáže jako schůdná cesta, zatímco cesta je zcela neschůdná necesta. A tak se postupně noříme do kleče a chvění porostu po obou stranách cesty svědčí o úporném boji cestovatelů s nepoddajnou přírodou. Nakonec se všichni vynoříme na schůdném místě a po občerstvení jdeme dál.

Na závěrečný kilometr nám místní nachystali dřevěný chodník, takže zvýšeným tempem brzy dorazíme do Božího Daru k hospodě Špičák.

Je mi trochu divné, že všichni sice stojí u hospody, ale dívají se jinam a tváří se, jako by tady žádná nebyla. Vysvobodím tedy kamarády z rozpaků návrhem návštěvy tohoto zařízení, když už teda u něho stojíme. Návrh je okamžitě a téměř jednohlasně přijat. Příjemné posezení s příjemným Bernardem. Naproti hospodě je jakýsi hampejz, před kterým se na sluníčku vyhřívá obtloustlá prostitutka. Jakmile vytáhnu foťák, mizí v temnotě dveří.

Výstup na Klínovec doprovází studený vichr. Filip mi cestou vykládá, jak bylo na Grossglockneru. Na vrcholu Klínovce (1244 m) pak v němém úžasu dlouho obdivuji zde stojící unikátní strašidelný zámek. Naštěstí nás cedule zavedou do přilehlé hospůdky, kde lehce pojíme a popijeme.

Sestup z Klínovce do Jáchymova vypadá jako jednoduchá záležitost, což by jistě byla, kdyby čelní skupina v nejmenovaném složení nesešla ze značené cesty a nestrhla sebou zbytek nepozorné tlupy. Když na tuto chybičku přijdeme, je už na návrat pozdě. Nezbývá než pokračovat dále ve vytýčeném směru. Nakonec si takto zajdeme asi kilometr, což není tak špatné. Horší je, že se rapidně blíží odjezd posledního autobusu z Jáchymova, a tak se tempo neustále stupňuje. V pochmurném Jáchymově jsme sice včas, ale autobus odjíždí až odkudsi z horního konce, a tak ani zrychlený přesun nepomůže. Prostě si klidně ujede. Situaci zachrání vedoucí zájezdu Marta, která zavolá paní domácí Janě a ta zorganizuje záchrannou akci třemi osobními vozidly. No a na chatrči už konečně čeká Filipova Zuzka! Dlooouho jsem ji neviděl, vypadá stále lépe. Nechápu, proč ji ten Filip tak dlouho před náma schovával. Den jdeme zhodnotit opět do Plzeňky.

Plešivec

Aby se to nepletlo, poslední celodenní túra začíná opět přechodem známé rozlehlé louky, u lesíka ale tentokrát odbočíme na Abertamy. Marta slibuje nějakou hospodu Stará Pošta, ale vzhledem k časné hodině tomu moc nevěřím. Nečekané se ale stane skutkem a mají otevřeno. Příjemná hospůdka, vtipný obslužník, dva kousky Budvaru. To se to pak šlape.

Den je slunečný, a tak výstup na Plešivec absolvuji v tričku. Zeleně značená cesta vede lesem, nic zvláštního se neděje. Jen paprsky podzimního slunce se složitě, ale působivě prodírají skrze smrkové větve.

Na vrcholu Plešivce stojí stavba optimálním způsobem kumulující turistovy požadavky. Rozhledna a hospoda. Co víc si přát. Aby to nevypadalo blbě, tak nejdřív rozhledna. Jasné nebe nad námi a smogová deka v nížině. Ostrá hranice mezi hezkým a nehezkým. Naštěstí jsme na té správné straně.

Hospoda je slušně zaplněná. Jak by ne, když sem vede silnice. Jsme rozděleni na skupiny. Filip obklopen ženami v temném koutku, ostatní u stolu na pódiu. Obsluhuje nás blondýnka s hlubokým hlasem a moc nadšeně se netváří. My asi taky ne.

Než se poslední z nás vypotácí ven, staroušci Šullovi a Lucka obsadí (nebo spíš oblehnou) volná lehátka a zkouší lapat bronz. Moc ho ale nalapat nestihnou, protože musíme dál. Po žluté sejdeme z Plešivce, překročíme silnici a začneme se chystat na stěžejní výstup dnešního dne. Kdepak Plešivec, teprve dobytí opomíjené tisícovky s podivným jménem Nový Rok (1004 m) je tím pravým vrcholem dne! Pavel s Filipem zkoumají GPSky, hloubají nad mapami a točí se jak holubi hledajíce sever. Nekecám jim to toho, jen ať se hoši snaží. Na jarním Králičáku zas nebudou oni do toho kecat mně, aspoň doufám.

Nakonec, po delším bloudění, sem tam podepřeném panákem, naleznou naprostou rovinu porostlou jehličnany a borůvčím a prohlásí to za vrchol. Vrcholová fotka se ale skvěle vydaří.

Dál pak už následuje naprostá pohoda, poklidný Mrtvý rybník od včerejška nikterak neobživnuvší, u Uhlákova debatní siesta s výhledy na Hřebečnou a Plešivec.

Cesta domů v zapadajícím slunci. Krásný večer krásného dne. Večer Plzeňka a poté na chatě dlouhá besídka.

Jáchymov

Ráno se všechny páry sbalily a odjely. Filipovi, Tomášovi, Dvořákovi i Starouškovi. My ostatní, co jsme nebyli spáření, to znamená osádka našeho vozu, jsme si dali ještě kratší výlet. Prošli jsme si po okruhu kolem Jáchymova temná místa našich dějin. Původně jsem odhadoval nějaké 3 kilometry, ale nakonec jich bylo 11. Bylo to poučné, vzdělávací a taky nepochopitelné. I to, že si na místech bývalých lágrů, kde trpěly desetitíce většinou nevinných lidí, jejich potomci vesele staví chaty. Lidská paměť je krátká a otrlost části národa není zrovna optimistickým výhledem do budoucna.

Ale abych nekončil tak pochmurně, celá krušnohorská akce vyšla skvěle. Tak, jak je na těchto akcích už zvykem. Marto, díky!

---

Trasy:

Čtvrtek 28.10. 2010: Pernink - Tisovský vrch (926 m) - Horní Blatná - Vlčí jáma - Ledová jáma - Blatenský vrch (1043 m) - Pernink (20 km)

Pátek 29.10. 2010: Pernink - Uhlákovo - Mrtvý rybník - Boží Dar - Klínovec (1244 m) - Jáchymov (25 km)

Sobota 30.10. 2010: Pernink - Abertamy - Plešivec (1028 m) - Nový rok (1004 m) - Mrtvý rybník - Uhlákovo - Pernink (19 km)

Neděle 31.10. 2010: Naučná stezka "Jáchymovské peklo" (11 km)