DĚČÍN 2009
Jelikož jsme při naší podzimní akci v Děčíně a okolí zdaleka nestihli poznat veškeré krásy tohoto kraje, nezbylo nám, než se tam na jaře následujícího roku vypravit opět. Tentokrát ovšem nebude z této akce referovat Filip, protože své zážitky konečně přeložil na vlastní blog http://filiphory.blogspot.com. Na jednu stranu je to dobře, že se ve svém věku konečně internetově osamostatnil, na druhou stranu mi nezbývá, než přestat lenošit a věrný popis našich zážitků smolit vlastní klávesnicí. Ale dělám to rád, stejně jako rád na tyto akce jezdím, neb mezi kamarády má duše vždy pookřeje.
Čtvrtek 0. máj 2009 - fáze přibližovací a setkávací
S Hankou, Pavlem a Vladimírem se setkáváme v hale Brno Hauptbahnhof ve stanovený čas. Vladimíra musíme vytáhnout z fronty u pokladny, neboť se chystá zakoupit jízdenku již jednou Pavlem zakoupenou. Hungária se zatím fláká někde v dáli a tak nezbývá, než na peróně zakoupit 3 točené škopky (Hanka kupodivu stále nechce). Je teplo a tak tento chlazený nápoj rychle mizí v našich útrobách. Nezbývá, než tuto akci pro velký úspěch zopakovat. Ve vlaku díky mé rychlosti a obratnosti získáváme sedadla témeř společná a vzápětí se už řítíme směr Praha. V Holešovicích volám Filipovi, že jsme v modrém vagónu. Aby trefil. On na to opáčí, že je v bílé oktávce a jede do Děčína vozmo, neb musí v pondělí do práce. Nu vot... Před Ústím zase vyvolává Filipovo číslo, ale z telefonu se ozývá Lucka, že jedou vedle našeho vlaku. A vskutku, když vyhlédnu z okénka, jakási bílá oktávka se tam plouží. Zamáváme jim, ale na náš EC maďarský expres stejně nemají. V Děčíně už čeká Tomáš a když před nádražím přecházíme k našemu známému hostelu, div nás na přechodu nesejme řítící se Filipovo vozidlo. Po přivítání a zahajovacím panákovi se odebereme do následujících náleven: U Denksteinů (šampus a jahody), U Kaple (pivo), Na Drahuščině Zahrádce (sucho), Andy (všechno možný) a Naše Ubytovna (všechno možný + sýr).
Pátek 1. máj 2009 - dobytí několika sopek
Žádná zahřívací vycházka, začíná se pěkně naostro. Vlakem do Lovosice-Město a pak už po zelené jen a jen vzhůru. Je docela teplo a docela se potím. Naštěstí cesta vede většinou porostem a tak jsme po nějaké chvíli vyprahlí nedaleko vrcholové chaty. Nezbývá než si dát kelímkové pivo. Lucka se sice nechá chvilku přemlouvat, ale nakonec taky podlehne.
Okukuju i grilované klobásky, ale prý mám počkat až na Milešovku, tam že je mají taky. Během popíjení na výhledové plošině nás Tomáš seznamuje s blízkými i vzdálenými vrcholky a jinými pozoruhodnými body. Mimo nás tento výklad zaujatě sledují i spousty much. Vrchol Milešovky zdá se býti blízko, ale je to jen optický klam, neboť ve skutečnosti je sice daleko, ale o to výše.
Sestup z Lovoše vede stinným lesíkem, kde jarní klid naruší jenom přiblblé motorkářské hovado. Po překročení silnice smrti se záhy setkáváme s Drahuščiným synkem a jeho kočkou, kteří pro zbytek dne rozšíří naše řady. Cesta vede přes obec Březno, kde z neznámeho důvodu chybí hospoda. Do cesty se nám staví vrchol Ostrý, ovšem podle mapy ho lze obejít cestou necestou. To můžem risknout. Jediný Vladimír se vydává do kopce, prý je to pro něj tak lepší. Nu vot...
Polem nepolem, cestou necestou jsme za chvilku jsme na silnici a na červené. Pouze bez Vladimíra. Zato Milešovka je již blízko a Milešov s hospodou ještě blíž.
Hospoda U Mušketýra je spíše putyka s nevábným venkovním posezením a neuklizenými stoly. No ale lepší než nic, na to pivo a polívku to stačí. Za chvíli navíc přikluše Vladimír, tak jsme opět kompletní. Samotný výstup je celkem příjemný a pravidelný, ale v tom horku se brzy začínám potit, takže tričko jde dolů a čelenka nahoru. Ať všichni vidí jaký jsem fešák.
Nahoře je lidu jak o pouti. Výhledy lehce opařené, ale Lovoš i celá naše trasa jsou jak na dlani. Bufet funguje, žízeň je, hlad taky, takže není co řešit. Samozřejmě nedřív přišli na řadu vrcholoví panákové, kde si nejaktivněji počíná Drahuška, která si v jednu chvíli přihýbá ze čtyř placatic najednou. No, možná si ve skutečnosti nepřihýbá, ale na zde raději nezveřejněné fotce to tak naozaj vyzerá.
Kelímkové pivo přišlo vhod a k tomu i Weisswurst nebo jak se tomu tam říká (normální klobásy už nebyly). Bylo to velmi dobré, zvláště pro nás co nenosíme svačiny.
Pohodlný sestup z Milešovky nás opět převádí přes silnici smrti do Žimu. Žim je vesnička, přes kterou jsem pár týdnů předtím jel autem do Hannoveru netušíce, že se zde po krátké době vyskytnu opět, naštěstí bez auta.
Ovšem pojem štěstí je velmi relativní. Hospoda tam je, což nám ukáže domorodý Číňan, ale přivítání moc přátelské není. Nerudnou paní hostinskou požadavkem na 6 piv a nějaké to nealko evidentně zaskočíme, takovou objednávku asi neměla už od třicetiletý války. Nakonec to zvládne, ale neopomene nám vynadat, že jí v hospodě děláme bordel. Pravda je, že nám z pohorek trochu opadává bláto, každému tak asi půl kila, ale to se nedá nic dělat, jdeme z túry. Přece si nebudem sebou nosit pantofle pro případ, že bysme náhodou došli do Žimu. Jen ať si to holka uklidí, stejně to pivo za moc nestojí. Naštěstí se bez zdravotních následků přepravujeme vlakmo z Žimu přes Lovosice zpět do Děčína, kde večer zakončujeme žranicí ve známé hospůdce Na Skřivance.
Sobota 2. máj 2009 - českosaské pískovce
Přes noc jsme se rozmnožili o Galodky, které přibyly nočním vlakem a stihly si ještě trochu zdřímnout. Túra začíná tradičně nákupem plechových Krušovic na hl.nádr. Vláček osobáček nás podél Labe přepraví přeshraničně do Bad Schandau. Po výstupu překonáme Labe a po druhé straně se vracíme zpět směrem k CZ. Je docela teplo a Bad Schandau se jeví docela roztahaně. Cestu zpestřují záznamy o hladině Labe během různých povodní.
Když už to vypadá že za rohem je Hřensko, vyhlásí Tomáš bojovou hru hledání značky do Ostravy (v místním nářečí Ostrau). Na
Na této fotografii je názorně vidět, jak muži a ženy řeší stejnou kritickou situaci různě.
Zatímco my muži se snažíme vyčíst v mapě kudy kam, dohovořit se s domorodcem a podobně, Hanka si klidně fotografuje a
Lucka se dokonce zkrášluje v garážových vratech, snad aby na to bloudění vypadala lépe.
S pomocí onoho domorodce ale cestu za chvíli najdem a stinnou pěšinkou vystoupáme do Ostrau.
Žízeň je ovšem již veliká, u cesty poutač hospody Ostrauer Scheibe a tak nezbývá než ji prozkoumat. Zahrádka pěkná, ovšem přicházíme
ještě před otvíračkou.
Servírka ometající se kolem nás bez problémů usadí a příjme objednávku sady piv různého typu. Obávám se, že kdybysme se dobývali předčasně do jakékoliv hospody u nás, tak nás pošlou svižným krokem někam.
Nabíráme ovšem časovou ztrátu, takže nezbývá než dopít a vyrazit. Schrammsteine se trochu osaměle tyčí nad okolní krajinou. Výstup sice zahajujeme sestupem do údolí, ale pak už to jde jenom vzhůru. Nejdřív normální turistickou cestou a pak něco jako ferrátkou s žebříky a lany, ovšem beznadějně ucpanou. Ale nakonec se probojujeme vzhůru na vyhlídkovou plošinu.
Výhledy jsou krásné, na nedaleké jehle cvičí nějací skalkaři, opodál na německé straně je vidět Kaiserkrone a za ní loňský cíl Zschirnstein, proti proudu Labe zase výrazný kopec Růžák.
Dál už se jde po zalesněným hřebenu s občasnými vyhlídkami, ale největší atrakce byl průchozí strom, který jako zkratku využil nejen Filip, ale i Ivča.
Teď už nás více než krásy místní krajiny začíná zajímat výčep v hostinci na vrcholu Großer Winterberg, neboť žízeň je převeliká. Terasa v místním Gasthausu je sice víc než dobře obsazená, ale najdeme dva stoly a hned je u nás milá servírka (možná milý servír, už nevím) a tak si objednáváme pivo a Speisekarte.
Já jdu do piva tmavého a vůbec není špatný. K tomu ještě přihodím Linseneintopf, což je něco jako výborná hustá čočková polívka v množství jako pro malý pionýrský tábor. Tak tu zvládnu ani ne do půlky. Naštěstí se najdou kamarádi, kteří to dojedou, protože kdyby se to mělo vyhodit..... byla by to škoda.
Pak už jenom sestoupíme lesem do Schmilky, cestou podél Labe nenápadně překročíme státní hranici a jsme zas doma. Doma ve Vietnamu. Nebo alepoň to tam tak vypadá. Hřensko je už jen kousek a tak tam bez otálení zapadneme do hotelu Labe, kde nás Drahuščin vrchní známý obdaří nejenom dobrým Budvarem, ale i sem tam vtípkem. Do Děčína pak jedeme autobusem a den uzavíráme pochodem do restaurantu Nautilus, pak do jakéhosi sportbaru a na závěr k Denksteinům na panáka.
Neděle 3. máj 2009 - varhany a rozhledna
Původně bylo v plánu sice něco jiného, myslím, že Bukovka, ale nakonec jedeme jinam. Opět vlakem, tentokrát do České Kamenice. Túru tam zahájíme netradičně v cukrárně, to tady ještě nebylo. Kafem pohrdnu, ale i zmrzlinka a fernet je příjemná kombinace a tyto pohonné látky nás bez problémů vynesou na místní vyhlídkové čedičové skalisko Jehla (478 m). Pod námi Česká Kamenice jak na dlani, v dáli vrch Růžák.
Další cesta mírně klesá až do místa, kde stával Bratrský oltář. V jeho zbytcích naše děvčata spontánně tvoří živé sousoší Tří Grácií.
Lesem a loukou porostlou pampeliškama se dostaneme do vesnice Líska, známé souborem roubených chalup mezi nimiž je nejen galerie, ale i dvě zavřené hospody. Nu což, nevadí, den je ještě mladý.
Nad Lískou je památník s německým textem. Až později najdu na internetu, že je to vzpomínka na padlé obou táborů, kdy se u Lísky ve dnech 18. až 21. července 1757 střetla pruská vojska ustupující po bitvě u Kolína s vítěznými rakouskými oddíly.
Od pomníku je to už jen kousek na Zlatý vrch. Čedičové varhany odhalené těžbou vypadají impozantně. Nic podobného jsem dosud neviděl.
Zatímco Tomáš s Drahuškou, pro které je to obehraná písnička, už netrpělivě podupávají, my ostatní se nemůžeme tohoto místa nabažit, takže kromě obdivování následuje ještě focení všeho druhu a samozřejmě hledání kamínků. Bohužel ty, co by se libily mě, mají tak 10 kg a více a tak je tam nachávám jiným sběračům.
Ze Zlatého vrchu na ten Studený (736 m) je to coby čedičem dohodil, takže za chvilku už stoupáme lesem k rozhledně. Pod vrcholem na suťovém poli si dáme piknik a individuálně dobýváme rozhlednu. Ta je sice oficiálně zavřená včetně cedule "vstup zakázán", ale z takových zákazů si český človíček většinou hlavu nedělá. Nahoře nějaký místní znalec ukazuje co kde vidíme, takže to máme i s výkladem. Vyhlídková plošina je ovšem poněkud přeplněna, tak nezbývá, než uvolnit místo dalším.
Přijemným sestupem přicházíme do obce Studený, kde na nás zdáli mává otevřená hospoda Kamzík! Prosluněná teráska, pivínko, obsluha co nespěchá, prostě pohoda. A navíc nás čeká už jen cesta krásným Pavliným údolím podél toku Chřibské Kamenice do Jetřichovic.
Autobus do Děčína jede až za nějakou chvíli. Pouze nadržené Galodky, které nemají v nohách Milešovku, vyrazí ještě na Mariinu vyhlídku. My ostatní vyrazíme do nedaleké hospody U Havrana, kde si někteří labužníci kromě piva nechají servírovat žoviálním číšníkem celou řadu zákusků.
V Děčíně vystupujeme u Parolodě, kde úspěšný den završíme vcelku dobrou večeří. Jediným kazem je opravdu hnusné pivo Stella Artois, což jsem obsluze decentně sdělil. Chtělo by to nějakou alternativu, i ty blbý Krušovice by byly lepší než tenhleten humus. Chuť si spravíme u Ozzyho několika cocktaily. To je ovšem už příliš na Filipa, který usne mezi dvěma doušky.
Shrnutí: Bezchybně vymyšlená akce, Tomáš prostě ví co dělá. Mám takové tušení, že tam nejsme naposled.
Trasy:
Pátek 1.5. 2009:
Lovosice - Lovoš - Milešov - Milešovka - Žim (25 km, převýšení 900 m)
Sobota 2.5. 2009: Bad Schandau - Ostrau - Schrammstein - Winterberg - Hřensko (23 km, převýšení 650 m)
Neděle 3.5. 2009: Česká Kamenice - Jehla - Líska - Zlatý Vrch - Studenec - Studený - Jetřichovice (20 km, převýšení 600 m)