VYSOČINA 2007
aneb druhý neoficiální Exod
Pro velký úspěch podzimní akce "Líšeňák 2006" opakujeme tuto ještě raz začátkem března. Původním heslem bylo "běžky sebou", ale po uvážení nešťastného způsobu této zimy jsme je nechali doma. Z toho profitoval hlavně Tomáš, protože se s nima nemusel vláčet kamsi na olympiádu a zpět. Takhle přijel v pátek do Brna nalehko, jenom s kvádrem, baťohem, lakýrkama a pohorama, shlédnul v našem krásném velkoměstě všechny tři památky a spočinul Na Bláhovce u několika plzní. Tam jsem ho vyzvednul, naložil do mého Stříbrného sršně a jeli jsme pro Vladimíra. Ten byl k všeobecnému úžasu již připraven a během krátké doby nanosil do auta všech svých 16 tašek nejrůznějších velikostí a obsahů. I vyrazili jsme ze slunečného Brna na deštivou Vysočinu.
Po příjezdu na Líšeňák jsme se bleskurychle ubytovali, okoštovali navzájem přinesené zásoby a vyrazili do Sněžného do hospody. Tam jsme velmi dobře pojedli, popili a pomluvili nepřítomné. Ráno ještě měli přijet dva a půl Dvořáci a Ivča. Hanka se omluvila pro nemoc, Marta pro paralelní přejezd Rychlebek, a Filip též z nějakých důvodů, které nikdo z nás pořádně nepochopil.
Ráno nasněžilo. Dvořáci s Ivčou nakonec po dobrodružné cestě v pořádku doklouzali a po kratší aklimatizaci a ochutnávce jejich zásob jsme vyrazili závějemi vstříc novým zážitkům.
Krajina bílá jak v zimě a po ní se plahočí šest postaviček. Sedmá se zatím nic netušíc nese. Jelikož ze všech přítomných pouze já znám tuto krajinu téměř dokonale, ujímám se vedení a provádím zmatené kamarády několika důmyslnými zkratkami, nalézám pohřešovanou červenou značku a vyvedu je až na vrchol Buchtova kopce. To je pochopitelně třeba oslavit a načerpat síly na další pochod.
Dál už se jde pouze z kopce přes Podlesí s poněkud zamženými výhledy naproti na Blatiny, příjemnými cestičkami, které nás zavedou do hospody v Penzionu Podlesí (který jsem dosud neznal - jaká ostuda..). Tam se osvěžíme a pokračujeme v sestupu. Občas dokonce vysvitne sluníčko.
Nedaleko hraniční řeky Svratky, na zasněžené louce, se Pavel nečekaně vrhá do závěje a začíná stavět sněhuláka. Tomáš nelení a jde mu pomoci. Během pár vteřin tam stojí sněhulák s rukou v bok.
Kdyby měl oči, koukal by zasněně přes Mor-Če hranici na Čtyři palice, kam se ale nikdy nedostane. Nanejvýš během pár dní steče do Svratky. Ivča, věrna rodinné tradici, staví alespoň miniaturního sněhuláčka, který je tak malý, že skoro ani není vidět. Její vlastní sestra Hanka vybudovala loni v létě sněhuláka podobných parametrů nedaleho rakousko-švýcarsko-lichtenštejnské hranice, Ivča totéž činí nedaleko hranice česko-moravské. Asi to bude v genech, jinak se to nedá vysvětlit.
Po překonání veletoku nás Tomáš jako správný domácí pán pohostí lokem z čutory. Pomocí jeho skvělého paliva se nám výborně stoupá, takže jsme na Čtyřech palicích 1-2. A když už jsme tady, vylezeme si i na vrcholovou skálu. Co na tom, že je zasněžená a poněkud klouže. Nás horaly, otřískané kdejakým alpským krpálem, to přece nemůže rozházet.
Ivča vyčetla někde na ceduli, že dolů se dá pouze slanit. Ale sestup budeme řešit až nahoře.
Výstup proběhl podle očekávání, tedy bez problémů. I kamzík Vladimír se tam vydrápal. Vrchol Čtyř palic je zarostlý, takže výhledy jsou omezené, ale přesto jsou vidět Dráteníčky a nad nimi Malinská skála. Po troše fotografování a větší troše posilňování se rozhodujeme, že slaňovat nebudeme. On totiž nikdo nemá lano. Zde je názorně vidět, jak je občas důležité míti Filipa. Ten by lano určitě měl.
Sestup se skály je podstatně zajímavější než výstup. Občas je to spíše skluz po zadku, ale všechno v pohodě. Dole ještě Pavel s Vladimírem počítají palice, jestli jsou opravdu čtyři. Nevím, jestli se dopočítali, to není podstatné. Podstatnější je, že už máme hlad. Ivča má dokonce takový hlad, že vytahuje svačinu. Evidentně se tak nepoučila z Filipova omylu, kdy těsně před Maršovskou rychtou spořádal velkou bagetu a pak nám jenom tiše záviděl náš apetýt. Abych Ivču před podobnou situací ochránil, polovinu svačiny jí kavalírsky sním.
Sestupujeme lesem a loukami a dostáváme se zase na silnici. Lehce se vyčasuje, občas dokonce vysvitne sluníčko a v této pohodě opět překračujeme řeku-hranici. Takže následuje nezbytná přestávka spojená s konzumací lihovin a poté usilovný pochod do hospody na Milovech.
Tam mají navařeno a ne špatně! Dávám si Kozlíka, dobrou polívku s podivným názvem a výpečky, které jsou opravdu mimořádně vypečené. Po vydatném obídku, pokud se to tak dá nazvat, protože už je po čtvrté hodině, se vyvalíme ven a kráčíme směrem na Blatiny. Cestou krátce, ale vydatně sprchne.
U Hofrů tentokrát není lenošný kocour, ale zato je tam hodně lidí. Dáváme si kafe (i já!) a někteří gurmáni i koláček. Vladimír rozumně soudí, že už má dost a že tentokrát Kadov vynechá a půjde rovnou na ubikaci. Nerad se loučím s klíčem od pokoje, známe Vladimíra, že, ale uklidňuje mě povědomí, že ani na ostatních pokojích není úplně obsazeno. Ukazuji mu názorně cestu na Sněžné a pak se my ostatní vydáváme do kopce přes Blatiny na Samotín.
Začíná se smrákat a slábnoucí světlo zapadajícího slunce kreslí nad Blatinami scenérie, které nejsou k vidění jinde než v tomto kraji.
Opouštíme Blatiny a jdeme kolem Dráteníčků do Samotína, kolem místa, kde stávala legendární hospoda pana Tlustoše a dál po zelené směr Kadov. Nejenom, že začíná být tma, ale navíc už i dost prší. Potmě cestu do Kadova umí najít jen jeden z nás a tak se ujímám vedení. Ostatním nezbývá, než mě slepě následovat. Mokro zespoda, mokro seshora. Čvachty čvacht. Cesta se zdá být nekonečná. Ale nakonec vidíme přece jen světýlko, ano je to Kadov!
Vtrhneme dovnitř, obsadíme náš stůl a objednáme rychle první rundu. Jak pomalu osycháme, přecházíme postupně z čajů na piva, která prokládáme Vánky. Jen Hanka D. smutně kouká... tak ráda by si dala! Zrovna když přemýšlíme co s rostoucím hladem, nám mladá paní nabízí grilované kuře. Rádi souhlasíme a za chvíli je na stole i s hromadou okurek. Nemá to chybu. Cpeme se kuřetem, popíjíme pivo a usrkáváme vánek. Pak ještě zavoláme dvěma kamarádům, kteří tady s námi nejsou, abysme se jim pochlubili, jak se máme dobře. Hanka, která do telefonu sípe, má z telefonátu radost, Filip sice nesípe, ale je poněkud nevrlý. Není divu, taky bych byl. Ale každá legrace jednou končí a tak po třech hodinách a pěti rundách opouštíme útulnou hospůdku.
Jdeme po silnici na Krátkou a Sněžné. Plánovanou zkratku pro tentokrát vypouštím. Vítr se sněhem se nám opírají do zad, ale nám už je to jedno. Cesta z Kadova je vždy veselejší a bezstarostnější než ty ostatní.
U Krátké se fotíme jako dárek pro Martu a pak už mažem na Líšeňák. Vladimírovi zabušíme na okénko, čímž ho vzbudíme a pozorujeme jak zmateně pobíhá po cimře. No a aby se nám dobře spalo, svaříme svařák a dlouho klábosíme a prohlížíme fotky. Spát jdeme po třetí hodině.
Nazítří přiměřeně vstaneme, přiměřeně uklidíme, přiměřeně zaplatíme a jedeme pryč. Původně jsem chtěl zaparkovat na Třech Studních, ale při průjezdu Fryšavou jsem plán bleskurychle změnil, čímž jsem naprosto zmátl Pavla jedoucího za mnou. Naštěstí se rychle vzpamatoval. Nechali jsme tedy samochody na Fryšavě a to strategicky u hospody. Pěšky vyrážíme nejprve po silnici na Tři Studně a pak doprava k lesu po modré. Známá nekonečná cesta k lesu, kde jsem snad nikdy nekráčel za normálních podmínek. Na kraji lesa dochází k prvnímu dělení. Pavel s Hankou a ... (ještě nevíme) si dají zkrácený okruh zpět na Fryšavu, my ostatní jdeme paralelně leč výše po modré směrem na Fryšavský kopec.
Po pohodlné cestě s vyjímkou přelézání následků orkánu Kyril se dostáváme na Brožovu skalku a pokračujeme dál. Zde se bohužel projevuje moje neznalost terénu, protože dosud jsem si tuto cestu vždy zkracoval po asfaltce a Fryšavský kopec jsem trestuhodně opomíjel. Ano, ztrácíme nedbale značenou značku a nezbývá než sestoupit na asfaltku. Zde Vladimír rozumně usuzuje, že má mých vůdcovských omylů již dost a že se tedy vydá po stopách Dvořáků na Fryšavu. To je to druhé dělení.
Žákova hora je už sice pasé, ale aspoň jsem ukecal tvrdé jádro naší expedice (kromě mě ještě Tomáš a Ivča), že to vezmem na tu Fryšavu trochu oklikou, tentokrát cestami, které znám. Zadařilo se (jak jinak), z lesa se vynořujeme u chalup nad Fryšavou, kde je poslední občerstvovací stanice. Tomáš nechce vláčet zbytky Napoleona do Děčína a nalévá je do sebe a do Ivči. Já jenom smutně koukám, trudný je osud šoférův. Sestupujeme loukami do Fryšavy, dokonce občas vysvitne sluníčko. Jenom mám obavy z průstupu místním JZD, skrz které vede žlutá značka, a který občas bývá poněkud neprůstupný. Byl. Už nadálku je jasné, že bychom se museli brodit po kolena v hnoji. To nikdo z nás nechce a proto JZD obcházíme čerstvě pohnojeným polem. Taky nic moc, ale takto máme zasviněné pouze boty, které se navíc dají relativně očistit ve zbytcích sněhu.
No a následuje jenom závěr ve fryšavské hospodě a prozaické rozjezdy domů. I tato akce, stejně jako ta podzimní, neměla chybu a věřím, že se dříve či později bude opakovat. Na Vysočině, nebo jinde. Žďárským vrchům zdar a Kadovánku zvlášť.
Trasy:
3.3. 2007:
Líšeňský dvůr - Buchťák - Podlesí - Čtyři palice - Milovy - Blatiny - Samotín - Kadov - Sněžné - Líšeňský dvůr (23 km)
Den poté... : Fryšava - Tři studně - Brožova skalka - Fryšava (11 km)