Beskydy 2010

Po třech akcích v Čechách zase nastal čas ukázat našim českým bratřím a sestrám krásy Moravy. Po Žďárských vrších a Jeseníkách byla volba jasná - Beskydy. Nedávno jsem je pročundroval, takže vymyslet tři hodnotné túry nebylo zas tak složité a Ostravice jako východiště se přímo nabízela. Jako základnu jsem zvolil rekreační středisko Skalka ležící nad Ostravicí na úbočí Smrku.

Byl jsem to tam v rámci služební cesty omrknout již před vánocema. Komfort teda vypadá jinak, ale poloha byla výhodná a prostředí přijatelné. I když mi v rámci inspekce místní bernardýn Gregor, chtěje se se mnou asi líbat, poslintal oblek tak, že musel do čistírny, odpustil jsem mu a ubytování zamluvil.

Ve středu 5. května se nás do Ostravice sjela polovina plánovaného počtu, to znamená já s Martou a Dvořáci. Nedisciplinovaní zástupci českých zemí prý dorazí až o den později. Ubytujeme se tedy a vyrazíme 3km dolů do Ostravice do hospody, deštníky v ruce. V Beskydské hospůdce nás vyvedou z omylu, nevaří se, protože se někde zatoulalala šéfová. Vedle v zahuleném hotelu Freud na nás koukají jak na blázny (Sigmund by na to asi taky zíral) a až napotřetí máme úspěch v hospodě U řeky ležící u řeky. Tradiční Radegasty a ostrý gulášek. Cesta zpět na Skalku v dešti svižným tempem.

Vysoká - Bumbálka - Bílá

Ráno stále prší, ale má se to vylepšovat. Pavel vyměkne a vezme nás dolů do Ostravice svým vozem. Pro nás je to výhoda, pro něj nevýhoda. Nemůže moc popíjet. Když v Ostravici nastupujeme do busu, už je po dešti. Jedeme přes Bílou na Hlavatou. Máme v úmyslu dobýt Vysokou, nejvyšší to vrchol Vsetínských vrchů, cestou necestou. Nejdřív tedy cestou po žluté, pak necestou po žádné.

Pavel zapne svoji mobilní navigaci, která nás spolehlivě navede k prameni Rožnovské Bečvy, takže se žádné velké bloudění nekoná. Pouze výstup zabahněným lesem je trochu dobrodružný, protože každý krok je na hranici adheze.

Loknu si osvěžující pramenité vody, ale abych mohl Bečvu přiřadit k veletokům, které jsem požil, budu se muset napít ještě ze Vsetínské Bečvy, která pramení o kus dál na druhé straně kopce.

Na Vysokou je to od Pramene už jenom kousek do kopce. Byl jsem tam naposledy někdy před 10 lety a to tam ještě nějaké výhledy byly. Tentokrát už nic, okolí vrcholu je neproniknutelně zarostlé. Nevadí, jistě si to v dalších dnech mnohonásobně vynahradíme.

Sestupujeme směrem na Bumbálku a já všechny ujišťuju, že hospod dnes bude spousta, stačí si jen vybrat. Třeštík je zavřenej, to nepřekvapí. Zato chata Súkenická o kus výš tak upoutá Martu, že ji jde omrknout a vzápětí hlásí, že mají otevřeno. No dobrá, takových ještě bude..., ale jdeme dovnitř. Ani v té chvíli netušíme, jak dobře děláme. Piva, polívky, Marta si pošušňává na šulánkách.

Kousek od Súkenické je rozhledna na Čartáku. Zavřená. O další kousek dál pramen Vsetínské Bečvy, naštěstí otevřený. Opět si loknu a tím se Bečva zařadí po bok Moravy a Labe na čestné třetí místo v seznamu mnou požitých veletoků.

Kousek od pramene je trojboký hraniční kámen. Na jedné straně jsou Karlovice, na druhé Morava Ostravice a na straně mířící na Slovensko se skví nápis Uhry. To se divím, že tady ještě nebyl nějaký slovenský národovec a ten potupný nápis majzlíkem neodrúbal. Asi o něm neví.

Na Bumbálce se rozhodujeme, jestli zamířit do motorestu na české straně, nebo do chaty na slovenské. Před motorestem sedí opilec, takže jdeme tam. Ouha, mají otevřeno jenom o víkendech. Opilec se zřemě opil jinde. To nechápu, jak na frekventovaném hraničním přechodu můžou mít takovou otvíračku. Nebo spíš zavíračku. Ale i tak žízní jistě nezahyneme.

Do slovenské hospody nakonec nejdeme, protože cestu lemují poutače na chatu Sněžná, včetně jasného nápisu "Otvorené". A navíc máme cestou ještě v záloze Masarykovu chatu.

Cestou se otvírají lehce zamlžené výhledy na Lysou horu. Tam se vypravíme zítra. Dnes je ovšem Masarykova chata zavřená. A zavřená je asi už dlouho a dlouho ještě bude. Nevadí, další poutač k nedaleké chatě Sněžná výmluvně hlásí, že je OTVORENÉ!.

A již je zmíněná chata pod námi. Z komína se kouří, kolem pobíhají nějací lidé. Nadšeně sestoupíme k chatě a zeptáme se blondýnky, která lenivě pokuřuje u zábradlí, zda mají otevřeno. "Máme zatvorené" odvětí ona dáma a vyfoukne oblak dýmu. "Jak to?? Celou cestu máte cedule že je otvorené!! To si z nás děláte srandu??" nevěřícně pravím. "Upratujeme" dí bez špetky zájmu ona unylá víla. "Však dvere otvorené máme" praví jakýsi arogantní blbeček co tam ty vysazené dveře šmirgluje. "Je mi ľúto" uzavře blondýna diskusi, aniž by se za celou dobu pohnula. Čtyři turisté asi jsou málo zajímaví.

Temně proklínám celou chatu Sněžná na mnoho generací dopředu. I kdybych měl kdykoliv v budoucnu žízní chcípnout, na chatu Sněžná již nikdy nepáchnu. NIKDY!!!

Na nedaleké chatě Kmínek se v přístřešku ukryjeme před přeháňkou a pak pokračujeme po hranici až na Hluchanku kde to točíme doleva dolů. Projdeme Kavalčanky a o pár kilometrů dál máme poslední dnešní atrakci, sirný pramen v údolí Velké Smradlavé. Je trochu cítit, ale že bych musel omdlít, to zas ne.

V Bílé lehce stíháme bus a v Ostravici se opět zasuneme do hospůdky U řeky, která leží u řeky. Příjemnou konzumaci všeho možného vygraduje nejprve příjezd Drahušky s Tomášem drahou a po čase i Filipa a Sylvy osobním vozem, v důsledku čehož musí Filip jako jediný popíjet nealko. Zřejmě proto se celý večer tak chmuří. Máme dole několik vozů, takže na Skalku nemusíme pěšky. Jedu s Filipem coby navigátor. Filip, zřejmě rozdivočelý z popíjení kofol, se řítí vzhůru po úzké asfaltce jak širón, takže přeslechne mé jasné a včasné hlášení odbočení doleva a odbočku přejede skoro o půl kilometru. Tedy asi o 50 metrů. A těch keců potom.... (Filip: Hele, to je nepresny. Kofolu nesnasim a nepil jsem v Beskydech ani jednu. Pil jsem Radegast birrel, jak veli mistni hory. A odbocku jsem prejel asi o 7 metru, max. 780 cm.)

Na chatě, při večerní seanci u vína a sýra, si abstinenční újmu beze zbytku vynahradí.

Lysá

S čistou hlavou a po opulentní snídani zahajujeme výstup na Lysou horu sestupem do Ostravice. To prostě jinak nejde, když se bydlí na protějším kopci.

Samotný výstup na Lysou z Ostravice je docela výživný, neboť je to na naše malé české a moravské poměry nevídaných 908 metrů převýšení, ale má své kouzlo a tak je v tomto kraji dost šílenců, kteří ho absolvují denně.

Cestou rozebíráme některé zvláštnosti ostravské mluvy, zvláště ty, které začínají na p...

Postupně se otevírají výhledy především na protější Smrk, Ondřejník a vzdálenější Kněhyni.

Po krátkém odpočinku na Lukšinci už následuje závěrečná partie s výhledy na vrcholový vysílač, kterou si každý vyfuní už sám, případně s táhnoucím partnerem.

Cestou několikrát míjíme přátelského pána, který neúnavně stoupá vzhůru, ač dle vlastních slov trpí Parkinsonovou nemocí. Vysokohorská turistika je asi nejlepší terapie, přeji mu, ať mu to vydrží co nejdéle. A taky pochválí Filipa, který kolem něj prolétl, že má jistě dobrou kondičku. Filipovi to vyřídím, když ho doženu nahoře u chaty. Ještě zaběhneme k vrcholu, na kterém tento udatný Čech stane poprvé, takže je nezbytně nutné to zapít.

Vzápětí začne poprchat, takže svižně sestoupíme k chatě, kde se setkáme se zbytkem tlupy a hromadně se nacpeme dovnitř. Oproti mé loňské čundrovní návštěvě zde, kdy jsme tady s Leošem byli jen dva, je dnes skoro narváno. Jsou volné poslední dva stoly a nějak se nemůžeme shodnout, který obsadíme, takže se několikrát přesouváme sem a tam k pobavení okolosedících. Venku zatím vydatně leje, ale v hospodě je to jedno. Několik piv a polívka potěší.

Po završení konzumace se ještě odebereme na vrchol Lysé kvůli vrcholové fotce a taky se pokochat úžasnými rozhledy, většinou do mlhy.

Nejsme ale na nedělním výletě dívčí školy, takže makáme dál. Z Lysé je to jednoduché, jinak než z kopce to nejde. Po stále mírně se svažující červené sestupujeme k Visalajím.

Medvědi a podobné šelmy nás zřejmě jen po očku pozorují, protože kromě několika vyčerpaných cyklistů se zoufalým pohledem, jedoucích samozřejmě nahoru, tu není vidět živáčka. Až mezi chalupami v malebném prostředí se občas mihne chalupář.

Neomylně celou družinu směřuji ke starému hotelu Visalaje, který nás s Leošem loni zachránil a více než slušně pohostil.

Jaké je moje zděšení, když hospůdka nejeví známky života... Naštěsti Filip, který není tak fixován na určitá místa, zřejmě podle čichu najde kousek vedle obrovský hotel v oranžové barvě, který je z Lysé vidět skoro celou cestu, ale o němž jsem se domníval, že leží úplně někde jinde. A navíc má otevřenou restauraci. Někdy je opravdu důležité míti sebou Filipa, dokonce i v jemu neznámých Beskydech.

Zapadneme, pijeme, jíme, fotíme, Filip dlouze telefonuje do práce. Asi se chce ujistit, že ho tam pořád chtějí. Venku mezitím lehce sprchne.

Lehkým výstupem se dostaneme na hřeben Grúně. Je lehce mlžno a je to trochu jako jiný svět.

Sem tam se poučujeme na naučné stezce, občas se otevře výhled na kopce na slovenské straně a nebo na Lysou.

Dřevěný kostelík i občerstvovny jsou samozřejmě zaryglované a stejně zas tolik času nemáme, stíháme bus z Černé.

Kousek nad zastávkou míjíme chalupu obydlenou kromě lidí i spoustou zvířectva. Nejenom že na mě štěká místní vlčák, ale při pokusu si tu zoo vyfotit, mě atakuje i statný houser. Zřejmě je to houser obranář. Vzdávám hrozící nerovný boj a svižně se vzdaluji z dosahu jeho zobáku.

Autobus v pohodě stíháme a navíc se můžeme chvíli nečekaně vyhřívat v paprscích zapadajícího slunce. V Ostravici opět zajdeme za řeku do hospůdky U řeky.

Radhošť a ostatní

Ráno slízáme do Ostravice v počtu více než plném, protože s námi jde i bernardýn Gregor. Vůbec se nemá k tomu aby se vrátil na Skalku, asi se mu chce jít na výlet. Dole Hanka ještě volá na chatu, že se jim tu mezi auty toulá pes, ale prý si nemá dělat starosti, Gregor se prý vrátí sám od sebe.

Tak si ho tedy nevšímáme. Nastoupíme do autobusu a absolvujeme vyhlídkovou jízdu přes Bumbálku, všechny Bečvy a Rožnov až na Pindulu.

V Kolibě jsou otevřené dveře, ovšem jakýsi mladík tvrdí, že otvírají už v 10. Což je v pohodě, neboť do desáté zbývá stejný počet minut. Vzápětí se přiřítí paní hostinská a už to frčí. Pivínka, kafíčka, tatranky. Filip vytuhne na lavičce.

Ale už je čas jít do akce. Zkušeně provedu kamarády kolem kopce Kaní, aby jsme ho nemuseli zbytečně přelízat. Tuto obcházku jsem vynalezl na jaře v rámci služebky do Rožnova v obleku a v polobotkách.

Výstup lesem si každý musí odšlapat sám. Na Polaně je trochu rovinka a pak výškrab po sjezdovce a jsme u kostelíka. Lidí jak na pouti, vesele si vyzvánějí na volně přístupný zvon.

Taky si omrkneme kostelík zvenku i zevnitř, ale hospůdka už čeká. Je docela narvaná, ale místa najdeme a obsluha taky na sebe nenechá dlouho čekat. Je to jen občerstvovací zastávka, na oběd se stavíme až na Pustevnách.

Hřebenovka po beskydské dálnici je završena prudkým, ale krátkým lijákem.

Na Pustevnách zavedu celou tlupu coby místní znalec do hotelu Tanečnica. Jídlo a pití příjemné, obsluha svižná a Filip vytuhne. Čas ale nějak letí, takže ho musíme zase vzbudit. Ještě máme před sebou flák cesty.

Z hotelu Tanečnica jsme na vrcholu Tanečnice (1084 m) coby dup. Nahoře nám tanečnica Sylva přečte proč se Tanečnice jmenuje Tanečnice a ne třeba nějak jinak.

To následný výstup na Čertův mlýn (1205 m) je už jiný kafe, ale proběhne v pohodě, protože medvěd stále nikde.

Ještě ostatním ukážu nedaleký Čertův stůl a pukliny ve skále a následuje pohodlný mírný sestup na chatu Martiňák. Kupodivu je oteřená chata a ne jenom bufet s lahváčema. Dáme ale jen jedno, protože je už docela pozdě.

Z Martiňáku do Srdce Beskyd je to taky z kopce a my tak nějak plánujeme, že bysme v Srdci povečeřeli. Tato ohavná stavba, vřed v jinak krásných horách, je ale naštěstí zavřená. Začíná zase pršet a navíc se už stmívá, takže nezbývá než pokračovat dál. Naproti nám ční Smrk, na jehož opačné straně se nachází naše bydliště Skalka. Smrk ovšem nebudeme přelízat, nýbrž obcházet po neznačených cestách.

Nebudu to protahovat, na Skalku se dopotácíme mokří, špinaví, hladoví a s medvědem v patách (podle jednoho vyděšeného cyklisty) o půl desáté večer. Takto výživně dlouhou túru jsme na našich soukromých Exodech asi ještě neabsovovali. Což nevylučuje, že nic podobného již v budoucnu neproběhne. On ten Králičák příští jaro taky není nic pro ořezávátka.

---

Trasy:

Čtvrtek 6.5. 2010: Hlavatá - pramen Rožnovské Bečvy (950 m) - Vysoká (1024 m) - Třeštík - Čarták - pramen Vsetínské Bečvy (915 m) - Bumbálka - Beskyd - Hluchanka - Kavalčanky - Bílá (20 km)

Pátek 7.5. 2010: Skalka (600 m) - Ostravice (415 m) - Lysá hora (1323 m) - Visalaje - Grúň - Černá (31 km)

Sobota 8.5. 2010: Pindula (552 m) - Radhošť (1129 m) - Pustevny (1018 m) - Tanečnice (1084 m) - Čertův mlýn (1205 m) - Martiňák (850 m) - Srdce Beskyd (680 m) - Polana (892 m) - Skalka (600 m) (33 km)