BRENTA 1996

21.7.1996 BRNO - SAN ANTONIO

Čeká nás dlouhá cesta, proto odjíždíme z Brna již něco po páté ráno. Jede se přes Znojmo s krátkými zastávkami u Skt. Pöltenu, na Mondsee a na Europabrücke u Innsbrucku. Přejíždíme přes Brenner do Itálie a pokračujeme po dálnici přes Brixen a Bolzano do Trenta, kde dálnici opouštíme. Vyjíždíme doprava do úzkého údolí a přes Vezzano, Tione a Pinzolo přijíždíme něco po sedmé do campu Faé u vesnice San Antonio di Mavignola ve výšce asi 1100 m. Nové stany a nová campingová výbava nás již čekají a s nimi i Petr Dvořák, který společně s Emanem Mikšovským tento turnus povede.

22.7.1996 PIETRA GRANDE

Dnes nás čeká zahřívací túra do masívu Gruppo di Brenta, který je nejzápadnějším, v podstatě již osamělým výběžkem Dolomit. Z campu odjíždíme v 7.30 a za Madonnou di Campiglio zastavujeme na parkovišti u lanovky. Něco po osmé vyrážíme na cestu (někteří raději lanovkou), která vede po sjezdovce přes mezistanice lanovky k chatě Rifugio Graffer al Groste až do sedla Passo del Groste (2442 m). Tam je krátká přestávka na posilněnou. Moc toho není vidět, je dost oblačno a jen občas se otevře nějaký ten výhled. Po jídle většina z nás vyráží po hřebínku na cestu Sentiera Gustavo Vidi (č. 390), po které se dostáváme na úbočí hory Pietra Grande (2937 m). Plynule přecházíme na cestu Sentiera Costanzi (336) a po ní pokračujeme, jednou dokonce i po žebříku, až na travnatý hřbet nad údolím Val Gelada. Tam je delší přestávka na oběd. Po vydatném obědě (paštika) vcházíme na cestu vedoucí přes obrovské suťovisko, které je typické právě pro Dolomity. Vystoupáme až do sedla Bocchetta del Tre Sassi (2614 m), nejvyššího bodu dnešní túry. Po chvíli sestupujeme zpět do údolí Val Gelada. Protože máme dost času, na jednom palouku si dáváme více než půlhodinovou pauzu. Ve čtyři pokračujeme dále. Něco po páté jsme zpět u autobusu a o půl šesté jedeme zpět do campu.

23.7.1996 SOSAT

Dnes se jde opět do Gruppo di Brenta. Tentokrát to prý bude kapku náročnější. Opět odjíždíme v 7.30 a za chvilku jsme v Madonně. Vystupujeme před supermarketem a dělíme se na dvě skupiny. Áčko vyráží pod vedením Petra Dvořáka ostrým tempem k vodopádům Cascate alte, béčko s Emanem o něco pomaleji tamtéž. Přicházíme na horní konec vodopádu. Pod smrčky si schováváme ruksaky a podél vodopádu sestupujeme dolů a po nezbytném fotografování zase nahoru. Celkově nic moc. Prý je málo vody. Nahoře potkáváme béčko. Nahodíme ruksaky a jdeme dál. Po výstupu lesem přicházíme na Rifugio Casinei (1825 m). Po skutečně krátké přestávce jdeme dál ostrým tempem. Za chvíli toho máme všichni až na Dvořáka dost. Ten je kdesi vpředu. Stromy se rychle zmenšují a po půl 12 jsme na Rifugio del Tuckett (2272 m) pod kolmými stěnami Brenty. Je slušná viditelnost, přes údolí jsou vidět ledovce Adamella. Po půlhodinové přestávce vyrážíme do skal. Obcházíme kotlinu a nastupujeme na cestu Sentiera SOSAT a po úbočí obcházíme masiv Cima Brenta. Přicházíme k ferratě, která je vedena po téměř kolmých stěnách. Nasazujeme si úvazy, ale nejsou ani potřeba. Sestup je veden po žebřících, mezi kterými přecházíme po římsách. Nejzajímavější úsek je výstup po asi patnáctimetrovém kolmém žebříku a následný travers po římse. Za chvíli vidím hluboko pod sebou chatu Rifugio del Brentei, na kterou scházíme oklikou přes kotlinu. Na chatě se setkáváme s béčkem. Ti přišli přímou cestou z Rifugio Casinei. Po pauze se vydáváme stejnou cestou dolů. Na cestě potkáváme spousty turistů nejrůznějších národností, vedle cesty pak rozličné rostlinstvo, nad kterými naši botanici vyrážejí výkřiky nadšení. Na Rifugio Casinei mi naštěstí dočepují vodu, čímž mě zachraňují před totální dehydratací. Dále sestupujeme na horní část vodopádu Cascate di mezzo, kde se někteří z nás ráchají. Podél vodopádu sestupujeme ke stejnojmenné chatě odkud nám po nezbytném fotografování vodopádu zbývá pár kilometrů po silnici do Madonny. Tam přicházíme postupně kolem šesté hodiny a vychlazené pivo od řidiče (0,3 l za 12 Kč) je jak živá voda. Začíná pršet, takže raději jedeme do campu.

24.7.1996 LAGO DI GARDA, CIMA CAPI

Tento den má být tzv. odpočinkový. Asi proto už v 7.00 vyrážíme autobusem na jih k jezeru Lago di Garda. Před jezerem náhle sjíždíme o několik set výškových metrů, čímž se nadno a rychle dostáváme do subtropického pásma. Sama jezerní hladina má výšku pouhých 75 m nad mořem. Ve městečku Riva del Garda, které leží na severním konci 50 km dlouhého jezera, vypouštíme několik lidí a my ostatní pokračujeme předlouhými tunely do osady Biaceza, kde vystupujeme. Dělíme se na tři skupiny. A a B půjdou na vrchol Cima Capi, skupina C nám půjde naproti ke kapličce San Giovani. Kolem půl desáté vyrážíme. Nejdříve dlouho lesem po úbočí, poté přicházíme k ferratě. Je teplo a všichni se potíme jak koně. Ferrata je celkem dlouhá a není z nejlehčích. Ale všichni dorážíme na Cimu Capi (905 m), odkud je nádherný výhled na Lago di Garda a na Rivu. Z vrcholu spadá až k jezeru téměř 800 m kolmá stěna. To by byl jistě dlouhý let. Jelikož je něco po poledni, tak se na vrcholu pod plechovou italskou vlajkou najíme a odpočineme. Sestup nejdříve vede po bývalých opevněních z první světové války. Jsou zde zákopy a betonová opevnění, protože tudy vedla tehdy fronta mezi Italy a Rakušany. Následně traverzujeme přes zarostlou stěnu, cesta je jištěná lanem. Přicházíme k bivaku, což je chata určená pro poutníky. Po krátkém odpočinku sestupujeme podél kapličky zpět do Biacezy. Nedaleko od autobusu je pstruží farma a většina z nás se tam jde podívat. Čtyři labužníci si dokonce pstruha koupí. Já zůstávám u autobusu s vychlazeným pivem a suším na slunci provlhlý oděv. Ve tři odjíždíme do Rivy, kde je do pěti hodin rozchod. Fouká silný vítr, který na hladině jezera vytváří vlny jak na moři. Stejně jako většina ostatních lezu do vody, ale jen na chvíli. Poté, co se přeze mne přelije několik vln, boj s živly vzdávám a jdu se projít do města. Městečko je malebné a hory spadající příkře do jezera tvoří fantastickou scenérii. O půl šesté odjíždíme, v campu jsme kolem sedmé. Campem se za chvíli line vůně smažených pstruhů.

25.7.1996 MONTE VIOZ

Dnes je něco jako královská etapa. Čeká nás výstup na dosud nejvyšší horu, na jaké kdo z nás byl (až na Dvořáka). O půl osmě opouštíme camp a přes Madonnu, Dimaro a Malé vjíždíme do slunečného údolí, Val di Sole. Tam v lázních Péjo (1579 m) vystupujeme. První část výstupu naštěstí absolvujeme kabinkou a následně sedačkou (celkem tam i zpět za 16000,- lir) až k chatě Rifugio dei Cembri, která je už ve výšce 2380 m. Na sedačce jsem téměř umrznul, tak se oblékám do všeho co mám. V 9.45 začínáme výstup. Je pěkné počasí, na závětrné straně hřebene je horko, na návětrné naopak fouká studený severák. Ticho ruší vrtulníky, které vynáší na chatu pod vrcholem betonovou směs. Na chatě jsme v jednu odpoledne. Bohužel je kvůli přestavbě zavřená, tak svačíme v zimě venku. Rifugio Mantova al Vioz ve výšce 3535 m je nejvýše položenou chatou ve východních Alpách. Pak už zbývá jen sto výškových metrů k vrcholu. Za chvilku jsme tam. Vrchol je pod sněhem a fouká ledový vítr, ale pocit ze zdolání výšky 3645 m všechny nesnáze přehluší. Pamatuji si, jak jsem si před třemi lety v Taurech na vrcholu Großer Bärenkopf (3401 m) říkal, jestli se někdy dostanu i výš. Dostal jsem se tedy po třech letech a mám nový výškový rekord. Na jak dlouho? Samozřejmě se hojně fotíme, ale vítr nás žene zpět k chatě. Tam si v takové náhradní boudě kupuji pohled za 1000 lir. Zpět sestupujeme po stejné cestě. U lanovky jsme kolem čtvrté, v chatě si s Priskou dáváme čaj a hned potom jedeme dolů. V autobusu nás naštěstí čeká chlazené pivo. Odjíždíme v šest a cestou se zastavujeme u jakéhosi levného obchodu v Malé. Nic moc. O půl osmé večer jsme v campu. Tento den rozhodně stál za to.

26.7.1996 MONTE ZELÉDRIA

Odjíždíme z campu v 8 hodin ráno do Madonny. Na parkovišti v sedle Passo Campo Carlo Magno (1681 m) vystupujeme a ve čtvrt na devět vyrážíme na odpočinkovou túru do pohoří Presanella. Po hodince výstupu přicházíme k malebnému jezeru Lago Malghette (1890 m). Tam si dáme menší přestávku a pokračujeme ve stoupání k dalším jezerům. Následuje Lago alto v krásné kotlině. Je sice mělké a voda jako led, přesto se v něm někteří zvrhlíci neopomenou vykoupat. O kousek dál jsou další tři jezera s jednotným názvem Tre Laghi. Pomalu přecházíme po pěšince kolem jezer a přes sedýlko a hřebínek se dostáváme na vrchol Monte Zelédria (2427 m). Je krásné počasí a skvělý rozhled. Celou skupinu Brenta máme před sebou jak na dlani. Po krátké přestávce zpestřené svačinou a kolující lahví šampusu sestupuje jedna skupina dolů k autobusu, my ostatní jdeme po pěkné hřebenovce k dalším jezerům Lago Serodoli (2380 m). Tam nám Petr Dvořák znovu popisuje jednotlivé útvary a vrcholy Gruppo di Brenta, které můžeme kompletně pozorovat přes údolí. Pak už jen sestupujeme po úbočí kamenitou cestou kolem jezera Lago Pradalago (2085 m) a následně po sjezdovce k autobusu na Passo Campo Carlo Magno, kam přicházíme ve čtvrt na šest. Po půlhodině čekání na opozdilce se přesunujeme do Madonny, kde máme 30 min. volno na nákupy. A pak už jen camp, sprcha, večeře a spacák.

27.7.1996 LAGHI DI CORNISELLO

Dnes je poslední den. Autobus má bohužel nějakou poruchu, takže musíme improvizovat a jít už z campu pěšky. Odcházíme v 8.00 a po krátkém úseku po silnici ve směru na Pinzolo přicházíme na značenou cestu č.211. Zpočátku je to příjemná lesní procházka. Ale jen do té doby, než se opět rozdělíme. Jedna skupina se pomalu jinou cestou vrací do campu, my ostatní nastupujeme do prudkého stoupání, kdy po spádnici řežeme klikatící se serpentiny úzké silnice. Je dusno jak v prádelně, takže mám za chvíli úplně mokré tričko. Výstup je opravdu strmý a někteří kolegové toho začínají mít dost. Ale každý kopec jednou končí a my pokračujeme po silnici až k jezerům Laghi di Cornisello (2112 m), kam přicházíme kolem jedné. Tam je dnešní cíl. Je nějak pošmourno a tak se vrcholy třítisícovek za jezerem ztrácejí v mlze. Pojídám poslední paštiku a za chvíli poté sestupujeme podél mohutného vodopádu a následně po silnici zpět. Do campu přicházíme kolem 15.00. Následuje odpočinek a balení nejen sebe, ale i stanů a nakládání do autobusu. Camp opouštíme večer o půl deváté a po celonoční cestě přijíždíme dopoledne ve čtvrt na jedenáct do Brna ke Grandu. Příští rok to mají být Ötztalské Alpy.