DOLOMITI 2000
V červenci 2000 jsme se s Ivou podívali do Dolomit. V campu Misurina (1750m) poblíž Cortiny d´Ampezzo nás přivítalo počasí dosti chladné (svinská zima), zato však s krásným panoramatem okolních hor (Gruppo Cadini, Gruppo del Crislo, Gruppo del Sorapiss, Tre Cime). Byl jsem zde již v roce 1994, takže je to pohled známý. V noci ovšem poněkud přituhlo takže jsme se ráno obtížně dobývali ze zamrzlého stanu a i auto připomínalo ledovou kouli. Za chvilku ale vylezlo slunko a bylo po ledu. Během tří dnů jsme podnikli túry na Nuvolau, do okolí Tre Cime na vrchol Toblinger Knoten a do skupiny Cadini.
NUVOLAU
Ráno jsme vyrazili autem z campu a jeli přes Cortinu do sedla Passo Giau (2233 m), kde jsme vozítko zanechali na parkovišti (jak je vidět na prvním snímku). Bylo dost chladno ale vzduch byl zato průzračný, takže výhledy byly perfektní.
Po náročné cestě podél pravého úbočí kopečku Ra Gusella (obr.1) jsme se dostali k jednoduché ferratce (obr. 3 a 4) odkud byl pěkný výhled na Croda da Lago i s výraznou náhorní plošinou (obr. 3).
Nahoře nás čekala skalnatá pláň, která se postupně zvedala až k vrcholu a zároveň chatě Nuvolau (2575 m). Po nezbytném paštikovém posilnění s místníma kočkama (obr. 7) jsme pokračovali dolů do sedla mezi Averau a Nuvolau (obr. 8) a pak kolem bizarního útvaru Cinque Torri (na obr. 2 v popředí) velice členitou cestou zpět na Passo Giau. To už začala obloha temnět, tak jsme skočili do auta a uháněli s bouří v zádech k campu. Tam jsme stačili akorát vlézt do stanu a spustil se slejvák. A trval až do rána.
TOBLINGER KNOTEN
Vzhledem k tomu, že ráno se počasí umoudřilo a slibovalo docela pěkný den, tak jsme si dali takovou klasickou túru do oblasti Tre Cime (obr. 1). Autem jsme vyjeli (za cenu 30 000,- lir) až k Rifugio Auronzo (2320 m) a pokračovali zleva kolem Tre Cime a přes náročnou prohlubeň (je vidět na obr. 2) k chatě Drei Zinnen Hütte.
Na Toblinger Knoten, cíl našeho snažení (obr. 3 a obr. 6 vpravo), vedou dvě ferraty, těžká a lehká. My jsme samozřejmě šli na tu lehkou, protože Iva zatím není moc ferratisticky zkušená. I tak jí to dalo dost zabrat. Naštěstí měla sebou mě a tak jsme to i díky mému povzbuzování (... neboj se!... lez a nemluv!... ještě nikdo nespadnul!... už tam budem!... nedívej se dolu!... proč bys padala!... už tam fakt budem!... tak já jdu taky dolu!... nebreč!... ještě kousek a jsme tam!) zvládli (obr. 5).
Výhledy které berou za srdce (Tre Cime, Paternkofel (o br.7) a jiné) byly zaslouženou odměnou. Dolů po stejné cestě to byla už brnkačka. Na chatě jsme si zaslouženě dali pár škopků a takto osvěženi se vrátili pod stěnou Paternkofelu k autu.
Nejlepší okamžik túry pravidelně nastává sundáním bot... (obr. 8). Den jako vymalovanej, ještě jsme mrkli na Gruppo Cadini (obr. 10), kde jsme byli očekáváni následující den.
GRUPPO CADINI
Ráno už nebylo tak pěkně jako předešlý den, ale přesto jsme si přivstali a už o půl dvanácté (!) jsme nasedali na lanovku v Misurině, abychom ušetřili nějaké ty výškové metry. Nahoře (2115 m) jsem dal Ivě na výběr dvě alternativy cesty delší. Vybrala si kratší. Zapomněl jsem jí říct, že ta kratší je nahoru dolu. Po úbočí Gruppo Cadini jsme se cestou Sentiera Bonacossa vyškrábali do štěrbiny Forcella la Misurina (obr. 1 a 2), odtud zase na druhé straně sestoupili prudkým kamenitým svahem do bočního údolí, suťoviskem vystoupali na křižovatku cest, kde jsme uspořádali paštikovou žranici.
Následně jsme se z posledních sil vyškrábali do sedla Forcella di Diavolo (a bylo to fakt lehce ďábelské), pročež jsme zase slízali suťoviskem na druhé straně dolů. Potkali jsme pár stoupajících Čechů, z nichž jeden - už nad námi - neměl nic lepšího na práci než na nás spustit šutr. Naštěstí jaksi dědula (taky Čech) na nás zařval "Achtung!" Oblázek nabral slušnou rychlost a začal se stáčet na nás. Uskakovali jsme co to dá a šutřík nakonec prosvištěl tak půl metru vedle nás. Brrrrrr, to byla klika. Lehce rozklepaní (já víc) jsme dorazili na chatrč Rifugio Fonda Savio (2367 m), kde jsme se uklidnili capuccinem a čajem s rumem.
Cestu dolů jsme přerušili v sedle a dojedli poslední zbytky zásob. Dobračka Iva se o ně rozdělila s dotěrným ptactvem (obr. 4). Ještě jsme naposledy mrkli na Tre Cime (počeštěné na "tři činky") a uháněli dolů a do campu. Přežití celé akce bylo důstojně oslaveno v místní pizzerii. No a další den jsme skočili do auta a přejeli do Chorvatska abychom se ohřáli a umyli v móři. Ale to už je jiná pohádka...