DOLOMITY 1994

Středa 20.7. BRNO - MISURINA

Odjezd z Brna v 5.00, cesta přes Vídeň, Graz, Klagenfurt, Villach, Lienz, přes hraniční přechod Arnbach do Itálie. Následuje Inninchen (San Candido), Toblach (Dobiacco) a camp Alla Baita v Misurině (nadmořská výška kolem 1700 m), asi 10 km severně od Cortiny d´Ampezzo. Přijíždíme za deště v 17.00 a střídáme předchozí turnus. Camp je vybaven dost slabě, ale je obklopen nádhernými horami. Vedoucí našeho turnusu jsou Eman Mikšovský a Petr Dvořák. Večer si jdu prohlédnout Misurinu. Je to rekreační středisko u krásného horského jezera mezi skupinami Gruppo del Cristallo, Gruppo del Sorapiss a Gruppo di Cadini.

Čtvrtek 21.7. CRODA DA LAGO

Budíček v 6.00 (stane se pravidlem), odjezd v 7.30 přes Passo Tre Croci a Cortinu na silnici směrem na Passo di Giau. Asi 10 km za Cortinou vystupujeme a kolem 8.30 vyrážíme. Máme v plánu na rozcvičení obejít skupinu Croda da Lago. Po lehkém výstupu přicházíme v 10.00 k chatě Rifugio Palmieri (2038 m), která leží na východní straně skupiny u jezera Lago di Federa. Po krátké přestávce pokračujeme k sedlu Forcella Ambrizolla (2277 m) a dále k sedlu Forcella Rossa (2337 m), kde je další přestávka asi do půl jedné. Pak sestupujeme suťoviskem na západní straně skupiny a potom lesem k autobusu. Odjíždíme asi v 15.00 a zastavujeme u bývalého nádraží v Cortině d´Ampezzo na prohlídku města. Kupuju pohledy (po 250 lirách) a známky. V campu jsme už pět hodin a tak jdu po večeři na procházku po horské silnici k jezeru Lago d´Antorno (1866 m). Klid, pohoda, krávy.

Pátek 22.7. GRUPPO DI CADINI

Dnes si projdeme skupinu Cadini, která se tyčí nad naším campem. Autobus nás vyveze po horské silnici kolem Lago d´Antorno až k místu, kde se vybírá mýto pro průjezd ke skupině Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo). Tam ale pojedeme až jindy. Dnes opouštíme autobus před nosem výběrčích a kolem 8.00 se vydáváme nejdřív lesem a potom suťoviskem až k chatě Rifugio Fonda Savio (2367 m), kde je přestávka. Otisknu si razítko na mapu. Slunce už pálí a všichni se mažem. První vyráží skupina A v čele s Petrem Dvořákem, která bude mít delší cestu. Ve skupině A jsou ti, kteří jsou lepší a ti, kteří si to myslí. S nimi i já. Ti rozumnější (skupina B) půjdou pod vedením Emana podobnou cestou, jen trochu kratší. Vystupujeme k průrvě Torre del Diavolo. Skalní útesy nad ní vypadají opravdu jako rohy. Na jedné věži horolezí Němci. My se vydáváme po druhé straně průrvy do kotliny. Zatáčíme doleva nahoru k další průrvě Forcella di Neve. Tam mi bohužel dochází film a náhradní nemám. Co se dá dělat. Sestupujeme k chatě Rifugio Cittá di Carpi (2110 m). Tam je oběd (paštika). Kolem 13.30 se vydáváme po úbočí k chatě Rifugio Col de Varda (2115 m), která leží už nad Misurinou. Tam se setkáváme se skupinou B. Ti se chystají na sestup do campu, áčko ale vyráží opět vzhůru cestou Sentiera Bonacossa (Bonacosso byl prý jakýsi místní středověký horolezec). Slunce pálí do zad jak ďábel a tak si oddychnu, když se doplazím k průrvě Forcella la Misurina vedoucí do stejné kotliny, do které jsme dnes již jednou vstoupili. Pak již sestupujeme po skále, lesem a na závěr pod lanovkou přímo do campu. Pivo od Járy (řidič našeho autobusu - prodává desítku po 10) jen zasyčí.

Sobota 23.7. NUVOLAU, AVERAU, CINQUE TORRI

Dnes nás čeká spousta rozhledů a jedno malé lezeníčko. Jedem přes Cortinu až k Passo di Giau (2233 m) a vyrážíme po cestě pod stěnou Ra Gusela a pak nahoru průrvou a jednoduchou ferratou až na plato pod chatou Rifugio Nuvolau (2575 m). Na chatě je menší pauza, poté sestupujeme do sedla Forcella Nuvolau (2413 m). Skupina A si navléká úvazy a vydává se ke skalnímu útvaru Averau. Nejdřív se jde suťoviskem, pak přicházíme ke krátké ferratě. Je tam spousta lidí, ale při výstupu nás nikdo neotravuje. Některým začátečníkům se při jejich prvním lezení třesou nohy, ale zvládáme vše v pohodě. Pak již jen čtvrthodinka výstupu na vrchol Averau (2647 m) a následuje fotografování a kochání se výhledem. Na jihozápadě je vidět Marmolada (3342 m -nejvyšší hora Dolomit) s vrcholem v oblacích. Před námi na severu vidíme bizarní útvar Cinque Torri (pět věží), za ním se tyčí Tofana di Rozes, náš zítřejší cíl. Budí víc než respekt. Scházíme dolů, po laně se už všichni spouští suverénně. Jdeme k chatě Rifugio Scotattoli (2280 m) pod skalním útvarem Cinque Torri (2361 m). Tam si dáme pauzu a pozorujeme horolezce, kteří se vzpouzí po kolmých a skoro hladkých stěnách. Cinque Torri obcházíme a žasneme nad tou fantastickou přírodní stavbou. Na stejnojmenné chatě jen krátká přestávka a pak se vracíme krásnou krajinou přes úbočí a doliny, které vypadají jak z Divokého Západu, zpět k Passo di Giau k autobusu. Cestou zpátky opět zastavujeme v Cortině. Ač sobota večer, všude je otevřeno. Ve Standovi kupuju chleba, jablka a dva kartony červeného vína (1150 lir za litr - jak zadarmo). Večer v campu se kují plány na další den. Na Tofanu di Rozes lze prý jít buď normální cestou, nebo "zkratkou" po 300 m dlouhé kolmé ferratě. Petr Dvořák říká, že je ochoten na ni vzít jen tři nejzkušenější lezce z nás. Výstup je prý náročný nejen fyzicky, ale i psychicky. Člověk se tam musí umět vyrovnat s tím, že pod sebou má jen 500 až 800 metrů vzduchu. Eman jmenuje Standu Krause, Jirku Svobodu a mě. Nevím jak na mě přišel, ale ani nedutám a začínám se bát. Ale to je v pořádku. Ti, co se nebojí mají krátkou životnost.

Neděle 24.7. TOFANA DI ROZES

Jedeme přes Cortinu k Passo Falzarego, kde na chvíli zastavujeme. V krámě tady mají spoustu zajímavých publikací a celkem levné pohledy. Pak se kousek vracíme k baru Magistrato Dell´Acque, kde vystupujeme a chystáme se na cestu. Čeká nás převýšení asi 1230 m. Zpočátku jdeme až pod Tofanu di Rozes všichni společně. Pak se odděluje naše čtyřčlenné vrcholové družstvo. Potřebujeme získat alespoň hodinový náskok před ostatními, protože ferrata nám prý zabere dost času. Letíme pod stěnou Tofany jak blázni, Italové jenom koukají. My zas koukáme na horolezce vysoko ve stěně. Jsou jak mravenci. Suťoviskem vystoupáme k chatě Rifugio Giussani (2561 m) v sedle Forcella Fontananegra. Krátká pauza na posilnění a doplnění tekutin. Pak již kolem čtvrt na dvanáct jdeme kamenitou stezkou k ferratě. Přemýšlím, co mě čeká. Když na ostrohu zatočíme, moje nejstrašnější představy se stávají pohádkou pro děti. Před námi je skoro kolmá stěna, 500 m dolů, 300 m nahoru. K nástupu na ferratu je nutno přejít tak asi 200 m po skalní římse, samozřejmě bez jištění. Tuhnou nám rysy, ale navenek nedáváme nic znát. Navlékáme si úvazy a rukavice a vydáváme se po římse. Je 12.00. Snažím se nemyslet na to, co je pode mnou. Hodně hluboký nic. Přicházíme k lanu a určujeme si pořadí. První Petr Dvořák, za ním Standa, pak Jura, nakonec já. Alespoň nebudu zdržovat. Začíná se mírným převiskem, visím na skále a říkám si, jestli bude takto vypadat celá stěna, tak tedy nevím. Ale dostávám se přes to a lezu výš. Kolegové jsou rychlejší, ale občas je před nějakým těžším úsekem doháním. Asi dvakrát mám krizi, visím na skále na špičkách prstů a malinkých stupech, nevím jak dál a nikde nikdo. Mrazí mě při představě, co je pode mnou. Tady si ale musím pomoct sám a tak se dostávám dál. Dohání mě nějaký horolezec, evidentně ho zdržuju. Nakonec mě předbíhá mimo lano po skláe a i ostatní ho pouští před sebe. Je vidět, že je to profík. Přelézám poslední třetí převis a po 55 minutách čistého lezení jsme ve 13.15 na konci ferraty. Na posledním úseku se se Standou navzájem fotografujeme. Jsme na konci a jsme rádi, že jsme to přežili. Vzájemné podání ruky a krátký oddech. Funím jako lokomotiva, ale cítím, že jsem si o hodně posunul hranici osobních možností. Pak jdeme kousek po dvou a na hřebínku čekáme na ostatní. Jak jsem hrdě zahleděn sám do sebe a dmu se pýchou, podaří se mi vylít polovinu lahvičky s opalovacím krémem. Kolegové se hned vrhají na loužičku a všechno co se jim podaří sebrat hned radostně plácají na sebe. Za pár minut jsou tady ostatní. Pak už jen půlhodinka výstupu k vrcholu Tofany di Rozes (3225 m). Nahoře u kříže se naše vrcholové družstvo fotografuje, já si pak otvírám paštiku ale moc mi nejede. Viditelnost není nic moc, většinou jsme v mraku, ale alespoň je příjemně chladno. Pak již jen sestoupíme zpět k autobusu a jedeme domů. Mám toho dost.

Pondělí 25.7. TRE CIME

Autobus nás vyveze po placené silnici k chatě Rifugio Auronzo (2320 m), která leží jižně pod Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo). Po jejich hřebenu probíhá hranice mezi provinciemi Belluno a dvojjazyčným Jižním Tyrolskem. Obcházíme zleva Drei Zinnen a kolem desáté přicházíme na Drei-Zinnen-Hütte (2405 m). Přestávka na svačinu a ulovení razítka do mapy. Další náš cíl je Toblinger Knoten (2617 m), na který vedou dvě ferraty, obě tak stometrové. Jedna těžší pro skupinu A vybavenou úvazy, druhá lehčí pro béčko. Áčko vyráží dřív, je nás asi deset. Po cestičce obcházíme skálu a přicházíme k nástupu na naši ferratu. Lezu jako třetí. Ferrata je velmi zajímavá, skála je hodně členitá. Jsou tu vypoukliny, traverzy, žebříky i štěrbiny. V jedné z nich se dokonce musí lézt rozporem. Všichni se v pořádku dostáváme na vrchol. Béčkaři jsou už tu a vítají nás. Pro sestup jim půjčujeme úvazy, protože budeme všichni sestupovat tou lehčí ferratou. Na tomto kopci měli za první světové války své opevnění Rakušané a stříleli na Italy, kteří byli zakopáni na protějším Paternkoflu v systému vysekaných štol a střílen. Tam půjdeme za chvíli taky. Zpátky u Drei-Zinnen-Hütte se uklidím do stínu a s odporem do sebe nacpu půlku paštiky. Lidí je tady jako na Václaváku. Připravujeme si baterky a za chvíli vyrážíme ke vstupu do štoly vedoucí do nitra Paternkoflu. Štola vede asi 400 metrů prudce vzhůru. Přicházíme do vysekané místnosti se střílnami. Tam opouštíme štolu a po lanech se hrabeme do sedla pod vrcholem Paternkoflu. Někteří z nás se vydávají po ferratě na vrchol, ostatní na nás čekají v sedle. Na vrcholu Paternkoflu (Monte Paterno - 2744 m) se ale zdržujeme jen pár minut, od severozápadu se evidentně blíží bouřka a tady by to byla dost sranda. Slézáme dolů a po galerii se střílnami vysekané Italy ve stěně se blížíme opět k Drei Zinnen. Je vidět blýskání a slyšet hřmění, ale bez problémů dorážíme k autobusu. Bouřka přichází naštěstí až v noci.

Úterý 26.7. GRUPPO DEL SORAPISS

Poslední den. Čeká nás jen polodenní túra do Gruppo del Sorapiss. Autobus opouštíme na Passo Tre Croci (1809 m) a po mírně stoupající cestě přicházíme kolem desáté ke krásnému skalami ověnčenému plesu Lago del Sorapiss (1923 m). Rozhlížíme se, fotografujeme a Petr Dvořák leze do vody. Asi tak na dvacet vteřin. Jdu k nedaleké chatě Rifugio Vandelli (1928 m) a dávám si pivo za 6000 lir a kupuju pohled za 1000 lir. Ještě razítko a jdeme stejnou cestou zpět. Proti nám jdou spousty turistů až mě od samého "Bon Giorno" bolí huba. Kolem jedné nastupujeme do autobusu a začíná pršet. V campu si vaříme oběd, balíme sebe i mokré stany. Po páté hodině odjíždíme. Zastavujeme ještě v Toblachu za účelem zbavení se lir. Pak už jen směr Rakousko a domů. Eman v autobuse posílá dotazník s návrhem na příští rok. Plánují se Julské Alpy ve Slovinsku, ale jen na pět dní, dalších pět dní u moře. K moři se mi tedy moc nechce, ale napíšu se. V Brně jsme po čtvrté hodině ráno. Ještě rozbalit v tělocvičně mokré stany a je rozchod. Takže za rok.