Cristallo

Na tuto sestupovou túru ve skupině Gruppo del Cristallo se mimořádně těším. A to proto, že jsem ji sám navrhnul a Pavel ji kupodivu prosadil do programu, a taky proto, že jsem ji v minulosti už dvakrát absolvoval a moc se mi líbí.

Nejlepší ovšem tentokrát nepřijde nakonec, ale na začátek. Po celkem nudném výjezdu běžnou sedačkou (obr.1) a fotografických orgiích při krásném počasí i viditelnosti (obr.2, 3) přijde zlatý hřeb rána - jízda slavnou popelnicovou lanovkou, postavenou u příležitosti zimních olympijských her v Cortině v roce 1956 a od té doby zřejmě jezdící v původním stavu (obr.4). A nejsem zklamán. I přes důkladné teoretické proškolení se Filipovi nepodaří naskočit k Sylvě do jedoucí popelnice dostatečně šikovně, takže lanovkář musí lanovku zastavit, Filipa tam ručně nacpat a zabouchnout dvířka. Já s Tomášem naskočíme ladně a bez problémů, ale u další dvojice se lanovka opět zastaví. A pak znova a znova.

Tato lanovka není nic pro spěchající turisty. Výjezd nahoru na Forcella Staunies (obr.5, 6 - 2919 m) s mnoha zastaveními trvá tři čtvrtě hodiny. Ani pak legrace nekončí, ani při vystupování lanovka nezpomalí a navíc je třeba vystoupit proti směru jízdy, takže o nějaké vrávorání není nouze. Po výstupu se všichni přesuneme na terasu chaty Rifugio Lorenzi (obr.7, 8).

Krásné počasí i výhledy. Ferráta Marino Bianchi je kvůli sněhu zavřená. Nevídáno koncem července v Dolomitech.

Vlastní ferráta Ivano Dibona je poměrně krátká, ale pestrá. Po tunýlcích následuje světoznámá lávka (obr.9) a za ní zajištěný sestup (obr.10) do sedla Forcella Grande (obr.11 - 2874 m), kde se cesta dělí na dvě varianty. Je tu dost lidí, takže sestup do sedla trvá docela dlouho. V sedle se nezdržujeme, ale pokračujeme na nejbližší vrchol Cresta Bianca (2932 m), kde je krátká přestávka. Během následující cesty důkladně fotím, takže mi ostatní tradičně prchají. Mám v úmyslu udělat remake fotky z roku 2002 na stejném místě, ale nějak to netrefím. Nejenže je to jinde, ale i držení těla vykazuje pokročilou zchátralost (obr.13). No, lepší to už asi nebude.

Zbytek tlupy doženu na malém sedýlku. Odtud se cesta prudce lomí dolů. Při sestupu prudkým terénem se nám do cesty pletou jacísi domorodci, co se škrábou nahoru a zavazí. O něco níž je odbočka, kde je velkými červenými písmeny napsáno, že na Ospitale se musí doprava. Tento nápis ovšem přehlídnu. Až o kus níž mi to začíná být divné, a tak se vrátím a naleznu správný směr.

Nějakou dobu jdu sám víceméně traverzem (to znamená nahoru a dolů zhruba ve stejném měřítku), když tu náhle spatřím v jednom ohybu sedět postavičku v černém triku a červeném blembáku. Co to, že by na mě někdo počkal, abych se neztratil? To těžko. Tak asi nějaký cizinec. Přiblížím se a ejhle, Jiřina! Sedí na balvanu a něco přežvykuje. Povídá, že dnes ztratila nejenom okurku a čepici, ale i vodu, takže je úplně hotová a tak chroupá perník, aby zahnala žízeň. Normálně bych se nad touto logikou pozastavil, ale Jiřině rozumím. Nabídnu jí jednu ze dvou svých litrovek s vodou a po kratší výměně názorů ji donutím, aby si ji celou vzala a použila.

Záhy doženeme ostatní, kteří opět svačí poblíž ruin nějakých baráků (obr.14). Zajímalo by mě, co to bylo za domy, je jich tam povíc. Kousek za ruinami začíná sestup. Vidíme stužku bývalého vojenského chodníku táhnoucí se hluboko do údolí (obr.15). Poměrně svižný sestup zbrzdí akorát Jiřina, která původně deklarovanou výměnu trička pojme jako celkové převlékání spojené se sušením. Když už se s Tomášem chceme pro ni vrátit, vyběhne zpoza smrčku. Zbytek cesty na Ospitale se už nic zvláštního nestane, až na pár panáků na křižovatce cest, ale to u A+ není nic zvláštního. Na Ospitale už stojí náš autobus. Během popíjení chlazeného Kozlíka ve stínu našeho vozidla pozorujeme slet italských duchovních u místního kostelíku San Nicoló. Krásný, vydařený den.

Převýšení nahoru 335 m, dolů 1760 m
Vzdálenost 10,8 km
Čas 6 hodin
Čtvrtek - 25.7. 2013