Cristallo

Na tuto sestupovou túru ve skupině Gruppo del Cristallo se mimořádně těąím. A to proto, ľe jsem ji sám navrhnul a Pavel ji kupodivu prosadil do programu, a taky proto, ľe jsem ji v minulosti uľ dvakrát absolvoval a moc se mi líbí.

Nejlepąí ovąem tentokrát nepřijde nakonec, ale na začátek. Po celkem nudném výjezdu běľnou sedačkou (obr.1) a fotografických orgiích při krásném počasí i viditelnosti (obr.2, 3) přijde zlatý hřeb rána - jízda slavnou popelnicovou lanovkou, postavenou u příleľitosti zimních olympijských her v Cortině v roce 1956 a od té doby zřejmě jezdící v původním stavu (obr.4). A nejsem zklamán. I přes důkladné teoretické proąkolení se Filipovi nepodaří naskočit k Sylvě do jedoucí popelnice dostatečně ąikovně, takľe lanovkář musí lanovku zastavit, Filipa tam ručně nacpat a zabouchnout dvířka. Já s Tomáąem naskočíme ladně a bez problémů, ale u daląí dvojice se lanovka opět zastaví. A pak znova a znova.

Tato lanovka není nic pro spěchající turisty. Výjezd nahoru na Forcella Staunies (obr.5, 6 - 2919 m) s mnoha zastaveními trvá tři čtvrtě hodiny. Ani pak legrace nekončí, ani při vystupování lanovka nezpomalí a navíc je třeba vystoupit proti směru jízdy, takľe o nějaké vrávorání není nouze. Po výstupu se vąichni přesuneme na terasu chaty Rifugio Lorenzi (obr.7, 8).

Krásné počasí i výhledy. Ferráta Marino Bianchi je kvůli sněhu zavřená. Nevídáno koncem července v Dolomitech.

Vlastní ferráta Ivano Dibona je poměrně krátká, ale pestrá. Po tunýlcích následuje světoznámá lávka (obr.9) a za ní zajiątěný sestup (obr.10) do sedla Forcella Grande (obr.11 - 2874 m), kde se cesta dělí na dvě varianty. Je tu dost lidí, takľe sestup do sedla trvá docela dlouho. V sedle se nezdrľujeme, ale pokračujeme na nejbliľąí vrchol Cresta Bianca (2932 m), kde je krátká přestávka. Během následující cesty důkladně fotím, takľe mi ostatní tradičně prchají. Mám v úmyslu udělat remake fotky z roku 2002 na stejném místě, ale nějak to netrefím. Nejenľe je to jinde, ale i drľení těla vykazuje pokročilou zchátralost (obr.13). No, lepąí to uľ asi nebude.

Zbytek tlupy doľenu na malém sedýlku. Odtud se cesta prudce lomí dolů. Při sestupu prudkým terénem se nám do cesty pletou jacísi domorodci, co se ąkrábou nahoru a zavazí. O něco níľ je odbočka, kde je velkými červenými písmeny napsáno, ľe na Ospitale se musí doprava. Tento nápis ovąem přehlídnu. Aľ o kus níľ mi to začíná být divné, a tak se vrátím a naleznu správný směr.

Nějakou dobu jdu sám víceméně traverzem (to znamená nahoru a dolů zhruba ve stejném měřítku), kdyľ tu náhle spatřím v jednom ohybu sedět postavičku v černém triku a červeném blembáku. Co to, ľe by na mě někdo počkal, abych se neztratil? To těľko. Tak asi nějaký cizinec. Přiblíľím se a ejhle, Jiřina! Sedí na balvanu a něco přeľvykuje. Povídá, ľe dnes ztratila nejenom okurku a čepici, ale i vodu, takľe je úplně hotová a tak chroupá perník, aby zahnala ľízeň. Normálně bych se nad touto logikou pozastavil, ale Jiřině rozumím. Nabídnu jí jednu ze dvou svých litrovek s vodou a po kratąí výměně názorů ji donutím, aby si ji celou vzala a pouľila.

Záhy doľeneme ostatní, kteří opět svačí poblíľ ruin nějakých baráků (obr.14). Zajímalo by mě, co to bylo za domy, je jich tam povíc. Kousek za ruinami začíná sestup. Vidíme stuľku bývalého vojenského chodníku táhnoucí se hluboko do údolí (obr.15). Poměrně sviľný sestup zbrzdí akorát Jiřina, která původně deklarovanou výměnu trička pojme jako celkové převlékání spojené se suąením. Kdyľ uľ se s Tomáąem chceme pro ni vrátit, vyběhne zpoza smrčku. Zbytek cesty na Ospitale se uľ nic zvláątního nestane, aľ na pár panáků na křiľovatce cest, ale to u A+ není nic zvláątního. Na Ospitale uľ stojí náą autobus. Během popíjení chlazeného Kozlíka ve stínu naąeho vozidla pozorujeme slet italských duchovních u místního kostelíku San Nicoló. Krásný, vydařený den.

Převýąení nahoru 335 m, dolů 1760 m
Vzdálenost 10,8 km
Čas 6 hodin
Čtvrtek - 25.7. 2013