Gruppo del Sorapiss

Po včerejší celodenní bude dnes jenom kratší odpočinková túra. Důvodem je předpověď, která předpovídá na odpoledne nějaké pršení. V plánu velitelského dua je výjezd na Passo Tre Croci, pěšky do lůna Sorapissu na Rifugio Vandelli po stejné cestě jako před 19 lety a kdo bude chtít, může si cestou zpět přelézt nějaké sedlo. Já to teda po návštěvě chaty na nějaké přelézání asi vidět nebudu.

Tento plán vydrží asi minutu. Po předlouhé přípravné fázi na Passo Tre Croci (obr.1) vyrazí Pavel na travnatou cestu se slovy klasika "Pojďte za mnou, já to tady znám!" a strhne s sebou důvěřivý dav. Projdeme dvě zatáčky a Pavel může hlavu ukroutit, jak se rozhlíží. Sebejistý výraz je ten tam. Dokonce se zastavíme, Pavel nejprve ponoří nos do mapy a pak se jde poradit s Čendou, co dál (obr.2), protože ona cesta evidentně není ta, která to být má.

Jako správní vůdcové ovšem tento detail obrátí ve výhodu. Nejdeme špatně, ale správně, akorát v opačném směru, což je vlastně daleko výhodnější, než kdybychom šli úplně správně. Takhle si to jakési sedlo odbudeme hned na začátku, sestoupíme na chatu a pak už to bude brnkačka, kdy nevadí nějaký ten deštík.

Malebná cesta lesem tu mírně, tu prudčeji stoupá. Na rozcestí se zastavíme a počkáme na opozdilce, což kupodivu dnes nejsem já, protože za mnou jde ještě dvojice Plných Zubů a ještě kdosi. Idylku následuje výstup prudkým suťoviskem s nevalnou cestou a výhledovým hrbkem (obr.3). Nějak se zamyslím, přestanu dávat pozor a trochu sejdu z cesty. Nic se neděje, akorát to nahoru jde ještě hůř, ale do sedla Forcella Marcuóira (2307 m - obr.4), kde je náš nejvyšší bod, to není už daleko.

V sedle si dáme sedlovku a svačinku. Je hezky, není kam spěchat, i když mráčky už temní. Přejdeme kotlinu, po skalni cestě opatřené několika lany přelezeme hřebínek a začneme sestupovat k chatě. Zatímco trochu fotím, ostatní mi tradičně zmizí. Dole je už vidět Rifugio Vandelli a neuvěřitelně modré Lago del Sorapiss (obr.5). Příjemná cestička se postupně mění na nepříjemnou, místy blátivou cestu v kleči. V jedné chvíli zapochybuji, zda jdu správně. Jdu správně, jiné cesty není. Čím blíže k chatě, tím více houstnou davy lidí. U jezera je skoro obsazeno (obr.6), akorát se ani tentokrát nikdo nekoupe.

Odeberu se tedy za ostatními k chatě. Taky nic moc, na lahváčové pivo se musí vystát nekonečná fronta, a když už si ho donesu ke stolu, v zamyšlení naliju nemalou část omylem do sklenice Tomášovi, an se předtím vzdálil na toiletu. No nic, je mu přáno.

Šanci na vylepšení dojmu dám chatě společně se Zuzkou, kdy si sedneme dovnitř za účelem konzumace výrobků místní kuchyně. Však jsme v Itálii, to nemůže dopadnout špatně. Já si dám zeleninovou polívku a opečené párky s houbama a polentou. Polívka se jakž takž dá po zasypání hromadou parmazánu, párky a spol. jsou vyloženě nedobrý. Naštěstí si k našemu stolu sedne Plnozubý pár a Marta s děvčaty, a to proto, že se venku rozpršelo. Při nabídce, že můžou dojet moji porci včetně polívky, se o to skoro poperou. Zhnusen opouštím Rifugio Vandelli a v mírném mrholení se vydávám na cestu na Passo Tre Croci. Cestou se dám do řeči s Františkem a hodně dlouho, jak si později uvědomím, se bavíme, co koho kde bolí, trumfujeme se, kdo má jaký neduh a podobně. To jsem to dopracoval, asi už fakt stárnu.

Závěr túry obstará už na parkovišti veselý kousek Evžena, který zjistí, že na chatě asi nechal peněženku s téměř veškerými životními úsporami. Zoufalství vepsané v jeho tváři se pokouší zmírnit kamarádi nabídkami bezúročných půjček a jiných benefitů, až někdo vytáhne ubrousek ukradený na chatě, kde je uvedeno telefonní číslo tamtéž. Telefonát Petra Kovaříka stačí ke zjištění, že šrajtofle byla nalezena a je k vyzvednutí na chatě. Evžen se tam s Petrem hned vydávají. Mně by se teda nechtělo. Navečer pro ně zajede na Passo Tre Croci autobus. Jsou tam v pořádku všichni tři. Petr, přešťastný Evžen i jeho naditá prkenice.

Převýšení 600 m
Vzdálenost 13,2 km
Čas 6 hodin
Středa - 24.7. 2013