Klammspitze

Ráno je poněkud deštivé, a tak se odjezd odsouvá. Po vydatné snídani podpořené telefonem a jedním plechovým Kozlem opět zalézáme do spacáků. Nemá to chybu, na chvíli to dokonce zalomím. Nakonec se ale povinnostem nevyhneme. U Michala si vyzvedneme autobusové pivo a vzhůru na Linderhof.

Hned první túra je pro mě vzpomínková. Přesně kopíruje cestu, kterou jsme onehdá s Jirkou šli, pouze v opačném směru. I tak sa dá. Na parkovišti u Linderhofu je plno velkých autobusů, vedle kterých vypadá ten náš jako menší dodávka. Vylézají z nich zástupy důchodců. Ti s námi asi nepůjdou. O půl jedenácté úspěšně vyrážíme. Širokou lesní cestou rychle stoupáme vzhůru, přičemž nejrychleji stoupají noví členové skupiny A, Marcela s Petrem. Asi z obavy, abychom jim nezdrhli, nasadí vysoké tempo. To se jim to šlape, když jsou malí a lehcí. Mě začínají příšerně bolet záda. Nevím, čím to je, asi věkem. V jedné vhodné zátočině si odskočím a během močení bolest ustane. Zajímavé, souvislost mi uniká, ale nestěžuju si.

Z mlhy se vyloupne chata Brunnenkopfhütte. Tehdy jsme ji s Jirkou při sestupu bez povšimnutí minuli, měli jsme přece svačinu. Dnes chaty a hospody nemíjíme. Venku je nevlídno, ale volno (obr.1), vevnitř je teplo, ale narváno. Koupím si tedy u okýnka pivo a polévku se špekovými knedlíky a jdu se posadit ven. Stejně, nebo podobně, učiní i ostatní. Polévka je skvělá, pivo průměrné, ale je.

Mám v paměti, že na vrchol je to z chaty už jenom kousek. Ve skutečnosti je to ještě přes 300 m. Až v průběhu výstupu (obr.2) si vzpomínám, že jsem tudy kdysi šel, ale některé pasáže jsem zřejmě vytěsnil.

Zato vrchol je stejný, jak si ho pamatuju, výhledy taky stejně zamlžené (obr.5). Po rotaci placatic a hromadné vrcholové fotce (obr.3) se pokouším sám sebe nastylizovat k remake tehdejší vrcholovky. Moc se to nedaří (obr.4), protože si to nepamatuju a vzít si s sebou staré fotky mě nenapadlo.

Následující hřebenovku si taky pamatuju jako krátkou a opět mě paměť klame. Asi jsem byl tehdy plný sil, což teď už nejsu. Ale hřebínek je to pěkný s některými lehce zajištěnými místy (obr.6). Na jakémsi výhledovém místě na chvíli spočineme a pak už následuje sestup. Kupodivu stále jdeme bez svačiny a někteří, jako třeba Sylva, Marta a já začínáme remcat hlady. Leč Pavel s Filipem se ženou dál jak utržení z řetězu. Projdeme krásnou pohodlnou louku (obr.7), mineme opuštěnou chatu, kde by se taky dalo zastavit, a začneme se spouštět klikatou blátivou cestou. Blátivou a klouzavou. Připomíná mi to památný sestup z Geisspitze v Montafonu. Tam to klouzalo podobně, ale mělo to tu výhodu, že bylo vidět, kam šlapeme. Tady to vidět není, protože cesta je zarostlá lopuchy. Sylva v jednom okamžiku po vývrtce zahučí po hlavě do lopuchů, a když se vyškrabe, je na ní vidět, že by nejraději někoho zmlátila. Skutečná zážitková turistika. Lopuchy jsem též vytěsnil, a nebo tady tehdy nebyly. Nakonec přece jen dokloužeme do sedla Bäckenalmsattel, kde je vestoje mezi lopuchy přestávka (obr.8)

Cesta ze sedla je podobného charakteru, i když už ne tak strmá. Kupodivu po chvíli potkáváme protijdoucí cyklisty, co bahnem tlačí nahoru kolo. To už je skoro zvrhlost. Asi jim to někdo poradil a oni netušili, co je čeká. Nakonec se cesta přece jen vylepšuje a mění v běžnou širokou lesní cestu, po které dojdeme k autobusu s vytouženým pivem. Večer v campu dlouho pod vodou drhnu pohory.

Převýšení 992 m
Vzdálenost 17,7 km
Čas 7,5 hodiny

Neděle - 22.7. 2012