Aiguille du Midi

Další krásný den bude využit na ozdravný výškový pobyt. Nedá se to nazvat ani túrou, prostě vyjedeme na Aiguille du Midi (obr.1) a budeme v jejím okolí existovat a zírat. Ovšem místní scenérie je natolik strhující, že to stojí za to. Byli jsme zde již před 11 lety, ale to jsme se lanili z druhé strany z Courmayeru.

Před nástupištěm na lanovku jsou už davy. Napovídá to, že tento den bude nejenom koukací, ale i čekací. Naštěstí máme jízdenky zarezervované, tak čekáme kratší dobu než ostatní, ale i tak. Samotná jízda velkokapacitními kabinami se skládá ze dvou úseků a má převýšení více než 2700 m, což je prý nejvíc na světě. Zvláště ta horní část je zážitkem, kdy se kabina šplhá téměř svisle podél skal a kdy je krásně vidět i strmý sněhový hřebínek s postavičkami (obr.2) jako jediný přístup z ledovce na Aiguille d Midi.

Nahoře je poněkud chladněji, ale zato je výborná viditelnost, takže můžeme na jedné straně obdivovat Mont Blanc se všemi předvrcholy jako na dosah ruky, na druhé straně vzdálenější ježaté hory, z nichž vyčnívá špička Matterhornu (obr.4) a masív Monte Rosy, a na straně třetí hledíme do hlubin na Chamonix a na Aiguilles Rouges (obr.5), kde jsme šlapali den předtím.

V ceně jízdenky máme i slavný přejezd vodorovnou lanovkou (obr.8) nad ledovcem na Puntu Helbronner, a tak se tam tedy vydáme. Cestá trvá docela dlouho, je to nějakých 5 km a pořád zastavujeme, ale stojí to za to, pořád je na co koukat.

Na Puntě jsou kupodivu taky davy lidí, a tak raději slezeme na ledovec a dáme si svačinku a malou vycházku v mačkách. S těma mačkama je ale trochu potíž. Nejen že jsem se neobtěžoval si je připravit na snadné nasazení, ale navíc je pro jejich nazutí a upravení nutné se hluboce ohnout, což mi proklatě nejde! Něco mi tam vpředu zavazí, takový menší tukový batoh, který nosím pořád s sebou. Zkusím tedy vydechnout a ohnout se, ale za chvilku lapám po dechu. Takže mačky zase sundám a jdu v pohorách. Stejně jdeme jenom 300 m tam a zase zpět (obr.10). Tak jsem tedy vzal mačky na výlet do Francie kvůli pěti krokům. To jsem to teda dopracoval.

Po návratu si vyfotíme polosvlečenou Zuzanu (obr.11), která ochotně zapózovala a zaskočíme do bufiku na pivo a bombardino. Pak se začneme zajímat o cestu zpět. Jaké to nepříjemné překvapení, když dostaneme časové jízdenky až někdy za dvě hodiny. Zájemců o jízdu je skutečně hodně a lanovka nestačí převážet. Takže zase do bufíku.

Po hodině si stoupneme do fronty a za další téměř hodinu nekonečného přešlapování nás konečně pustí do vajíček. Cestou na Aiguille du Midi pozorujeme záchranářskou akci s vrtulníkem (obr.13), který loví kohosi ze stěny Mont Blanc du Tacul. Zdá se, že úspěšně.
Po přistání na nic nečekám a hned jedu dolů do Chamonix. Tentokrát bez čekání. Krásný den oslavím chlazenou plechovkou u autobusu.

Středa - 17.8. 2011