Hochtor

Druhý den a hned královská etapa, to tu ještě nebylo. Důvod je nasnadě - nestálé počasí. Má být hezky, což se o dnech následujících prý říct nedá, takže skupinu A čeká výstup na Hochtor s převýšením 1800m.

Tomu odpovídá i včasné vstávání a o půl osmé již vyrážíme od Kummerbrücke cestou 660. Je mi divné, že ještě v rovinaté části mi většina spolujdoucích mizí v mlze. Zvláště když začneme stoupat serpentinama k vodopádu a nemůžu popadnout dech, cítím, že to asi nebude můj velký den. Naštěstí jde se mnou Jana (obr.1), která se taky nepotkala s optimální formou. Pod vodopádem na nás počká aspoň Pavel.

Stoupáme dál prádelnou až k začátku ferráty, kde na nás u dlouhého žebříku laskavě počkají i ostatní. Ferráta není nijak obtížná, není nutno se nějak přivazovat. Jen pár lan na přidržení a několik žebříků. Spíš jde o krásnou cestu stoupající podél vodopádu, který ovšem není vidět. Není totiž vidět skoro nic.

A co píše o této ferrátě známý Klettersteigatlas? Tento odvážný přístup z údolí Ennstal (Gesäuse) k chatě Hesshütte byl zajištěn žebříky a lany už roku 1891. Při příležitosti 100. výročí, v roce 1991, byly staré žebříky nahrazeny novými z duralu. Ve spojení s výstupem na nejvyšší vrchol skupiny Gesäuseberge - Hochtor (2369 m) - zajištěnou cestou Josefinensteig patří tato túra nepochybně k nejpůsobivějším a nejkrásnějším v Ennstalských Alpách.

Mezitím nás předejdou dva otylí Rakušáci, kteří nejenom svižně stoupají, ale ještě stihnou bez ustání klábosit. Nad námi se stále vyjasňuje a najednou koukám, že mám hlavu vystrčenou nad mraky (obr.2). Krásný pohled stojí za fotku. Na konci ferráty se cesta sklápí do roviny a za chvíli jsem na Hesshütte (obr.3 - 1699 m). Ostatní se už vyvalují na slunečné terase, popíjejí pivo a krmí se vlastním krmivem i místní polívkou (obr.4). Bez dlouhého otálení učiním to samé.

Jenže vysoká skalní stěna za chatou naznačuje, že idylka nebude trvat dlouho. Nechce se mi vstávat, ale povinnosti volají. Čelo naší skupiny mi zmizí ještě v kleči pod stěnou. Jsou to samí závodníci a navzájem nevyhlášeně soutěží, kdo je lepší. Já na tohle kašlu a zařadím se s Janou zase na chvost.

Výstup cestou Josefinensteig je nekonečný. Když se konečně přehoupneme přes hranu stěny, vidíme vrcholový kříž kdesi vysoko daleko před námi nad námi. Nakonec na vrchol Hochtoru (obr.6 - 2369 m) dolezeme i my opozdilci, to jest já, Jana a kupodivu i Pavel, asi 20 minut za čelem skupiny.

A že prý už jsou odpočatí a najezení a že se teda vyráží dolů. Ne že by nebyl důvod, na protějších hřebenech se prohání bouřka (obr.8), ale těch 10 minut, než jsem se najedl a napil všeho možného, tam laskavě ještě počkali.

Sestup není o moc veselejší než výstup. Vůbec mi to nejde, všichni mi utíkají a já už si pomalu hledám místečko, kde tiše zhebnu. Bouřka se naštěstí odletěla vyřádit jinam a tak postupně slézám to 1200m přenížení. Údolí se vůbec nepřibližuje (obr.7). Ale postupně začíná tráva, pak kleč, pak malý stromy a když vejdu do lesa mezi velký stromy, tak sebou dvakrát po sobě škrábnu, protože je tam nečekaně vlhko.

Otlučen a vyčerpán se konečně přiblížím k autobusu. Není větší blaho, než si sednou, vyzout boty a postupně otevřít několik plechovek. I přes to veškeré utrpení musím konstatovat, že to byla krásná túra.

Převýšení nahoru 1800m, dolů 1200m, čas 9 hodin
Středa - 11.8. 2010