Rafting a Haindlkar Hütte

Tento den bude také trochu rozpolcený. V první části nás čeká jízda na raftu, ve druhé pak výstup na chatu Haindlkarhütte.

V devět přijíľdí Reinhard Auer, který je nejenom ąéf místní ąkoly raftingu a kanoistiky, ale také horský záchranář a bývalý reprezentant Rakouska v kanoistice. Se svojí pohlednou manľelkou přivezou nejen raft, ale i výstroj. A tak nastává pro nezúčastněnou větąinu veselé představení, kdy pozoruje, jak se nás devět neohroľených mořeplavců pokouąí narvat svá objemná těla do úzkých neoprénů (obr.1). Rádobyvtipné poznámky neberou konce.

Konečně jsme vąichni důkladně vystrojení, namačkáme se do Reinhardovy dodávky a odjedeme na místo startu kus proti proudu řeky Enns. Tam vyloľíme a dofoukneme raft, odtáhneme ho k vodě, naskočíme a uľ jedeme. Je to pohoda, řeka je zde klidná (obr.2). Jako nováčky nás stejně na nic těľąího vzít nemůľe. Jízda je okořeněná pěąí návątěvou soutěsky Bruckgraben. Jdeme vodou proti proudu kaňonem ąirokým jen pár metrů, přelézáme skalní stupně. Je to záľitek, ąkoda jen, ľe nikdo nemá fo»ák. V místech, kde někdo nemůľe projít, Reinhard pomůľe. Musí mít sílu jak bejk, Eliąku nebo Leoąe zvedá jak pírka. Dojdeme k místu, kde do soutěsky padá čtrnáctimetrový vodopád. Tady je pro nás konečná, dál to nejde. Cestou zpět Reinhard popisuje zajímavosti ze soutěsky i okolních hor. Zmíní i smutnou událost, která se zde stala v roce 2007 a u které asistoval jako záchranář.

Nastoupíme zpět do raftu a projedeme zbytek řeky. Z mostu u vlakové zastávky Johnsbach nás filmuje Petr Dvořák a pozorují a fotí naąi suchozemątí kamarádi (obr.3). Doplujeme aľ k naąemu campu, vyvlečeme raft k silnici a naloľíme na auto. Následuje svlékání neoprénu, které nám jde přece jen lépe, neľ to oblékání. Po společném fotu (obr.4) Reinhard a jeho ľena odjíľdí.

Druhá část dne je v přímém protikladu k té první. Místo chladivé vody je tu pekelná výheň. Skupina A roząířená o Leoąe stoupá z Johnsbachu su»oviskem Im Gseng cestou 658 do sedla Gsengscharte. Slunce pálí přímo na hlavy, vzduch se nehne, skály ľhnou. Já si občas něco vyfotím a nafilmuju a tak mi ostatní opět utíkají. Cesta vede nejdřív su»oviskem (obr.1), pak kličkuje v kleči a na závěr vede uľ skalami. Musím občas korigovat Leoąe, který nedbá bohatě značené cesty (obr.2) a ąkrábe se kamsi do skal.

Ze sedla pak uľ jenom seběhneme dolů nějakých 100 metrů na chatu Haindlkarhütte. Zde uľ hodují členové skupiny B, kteří vytoupili kratąí cestou 71, vedoucí přímo kotlinou Haindlkar. Tudy budeme vąichni i sestupovat. Předtím si ale na chladivé terásce dáme chladivé pivo a výľivnou polévku. Impozantní výhledy na protějąí mohutné stěny; je vidět i vrcholový kříľ na Hochtoru. Sestup je rychlý, dole na parkoviąti nás nabere autobus se zbytkem účastníků zájezdu, kteří si byli raději prohlédnout kláąter v Admontu.

Převýąení 600m, čas 3 hodiny
Sobota - 14.8. 2010