Rafting a Haindlkar Hütte

Tento den bude také trochu rozpolcený. V první části nás čeká jízda na raftu, ve druhé pak výstup na chatu Haindlkarhütte.

V devět přijíždí Reinhard Auer, který je nejenom šéf místní školy raftingu a kanoistiky, ale také horský záchranář a bývalý reprezentant Rakouska v kanoistice. Se svojí pohlednou manželkou přivezou nejen raft, ale i výstroj. A tak nastává pro nezúčastněnou většinu veselé představení, kdy pozoruje, jak se nás devět neohrožených mořeplavců pokouší narvat svá objemná těla do úzkých neoprénů (obr.1). Rádobyvtipné poznámky neberou konce.

Konečně jsme všichni důkladně vystrojení, namačkáme se do Reinhardovy dodávky a odjedeme na místo startu kus proti proudu řeky Enns. Tam vyložíme a dofoukneme raft, odtáhneme ho k vodě, naskočíme a už jedeme. Je to pohoda, řeka je zde klidná (obr.2). Jako nováčky nás stejně na nic těžšího vzít nemůže. Jízda je okořeněná pěší návštěvou soutěsky Bruckgraben. Jdeme vodou proti proudu kaňonem širokým jen pár metrů, přelézáme skalní stupně. Je to zážitek, škoda jen, že nikdo nemá foťák. V místech, kde někdo nemůže projít, Reinhard pomůže. Musí mít sílu jak bejk, Elišku nebo Leoše zvedá jak pírka. Dojdeme k místu, kde do soutěsky padá čtrnáctimetrový vodopád. Tady je pro nás konečná, dál to nejde. Cestou zpět Reinhard popisuje zajímavosti ze soutěsky i okolních hor. Zmíní i smutnou událost, která se zde stala v roce 2007 a u které asistoval jako záchranář.

Nastoupíme zpět do raftu a projedeme zbytek řeky. Z mostu u vlakové zastávky Johnsbach nás filmuje Petr Dvořák a pozorují a fotí naši suchozemští kamarádi (obr.3). Doplujeme až k našemu campu, vyvlečeme raft k silnici a naložíme na auto. Následuje svlékání neoprénu, které nám jde přece jen lépe, než to oblékání. Po společném fotu (obr.4) Reinhard a jeho žena odjíždí.

Druhá část dne je v přímém protikladu k té první. Místo chladivé vody je tu pekelná výheň. Skupina A rozšířená o Leoše stoupá z Johnsbachu suťoviskem Im Gseng cestou 658 do sedla Gsengscharte. Slunce pálí přímo na hlavy, vzduch se nehne, skály žhnou. Já si občas něco vyfotím a nafilmuju a tak mi ostatní opět utíkají. Cesta vede nejdřív suťoviskem (obr.1), pak kličkuje v kleči a na závěr vede už skalami. Musím občas korigovat Leoše, který nedbá bohatě značené cesty (obr.2) a škrábe se kamsi do skal.

Ze sedla pak už jenom seběhneme dolů nějakých 100 metrů na chatu Haindlkarhütte. Zde už hodují členové skupiny B, kteří vytoupili kratší cestou 71, vedoucí přímo kotlinou Haindlkar. Tudy budeme všichni i sestupovat. Předtím si ale na chladivé terásce dáme chladivé pivo a výživnou polévku. Impozantní výhledy na protější mohutné stěny; je vidět i vrcholový kříž na Hochtoru. Sestup je rychlý, dole na parkovišti nás nabere autobus se zbytkem účastníků zájezdu, kteří si byli raději prohlédnout klášter v Admontu.

Převýšení 600m, čas 3 hodiny
Sobota - 14.8. 2010