Pisciadú

Na neděli je pro otrlé nachystaná jedna z klasických dolomitských ferrát - Brigata Tridentina neboli Pisciadú Klettersteig. Ano, je neděle, navíc začátek sezóny a přesto, že ze sedla Passo Gardena vyrážíme už hodně před osmou ranní, nejsme v horách sami. Zpočátku jdeme spolu skupiny A(f) a A(non f), ale záhy se rozdělíme. Non f pod taktovkou Tomáše ještě chvilku čeká na Jiřinu jestli si sežene povinné hůlky (sehnala) a pak se vydává vzhůru strmým žlabem. My ferrátisti (kromě mě ještě Pavel, Filip a nováček Sylva) ještě trochu traverzujeme než se dostanem k nástupu na ferrátu (obr.1).

Co o této ferrátě píše Klettersteigatlas? Toto: Tato odvážně vedená, v horní části velmi exponovaná cesta stoupá jednou z nejdivočejších a nejromantičtějších stěn na severní straně masívu Sella až na suťovou terasu, která se vine po celém obvodu této monumentální skalní hradby. Až po velký vodopád je trasa cesty opatřena 440 metry fixních lan a 130 kramlemi; zčásti opravdu značně exponovaná, ale zároveň velmi dobře zajištěná, s dostatkem přirozených stupů a chytů, a především nesmírně krásná. Horní úsek, ještě o něco vzdušnější a obtížnější, vede podle ocelových fixních lan, po žebřících a také přes jeden pěkný visutý most až do úrovně věže Exnerturm a do klasického skalního kotle s horským jezerem a chatou.

Na první lana zrovna vylézá italské gruppo, další se na to chystá, pak jsme my a pod náma vidíme ještě další dva početné vláčky nadržených lezců, kteří se sem řítí. Zatímco my pod nástupem rozvážně kousáme do čokolády, pijeme, močíme a motáme se do úvazů, drzí makaróni nás bezostyšně předběhnou. No nic, hned za ně se narveme na lano my (obr.2) i když se tam už tlačí další uřvaná banda.

Spodní část není moc těžká a docela to i přes nával postupuje. Stupů a chytů je dost a času vyfunění taky. Uprostřed ferráty je možnost ji opustit a k chatě dojít po normální cestě, ale nikdo toho nevyužívá. Ani my, ani Taliáni.

Druhá polovina zajištěné cesty se už poněkud napřímí, takže vystupujeme v podstatě po kolmé stěně (obr.3 po rozkliknutí), ovšem i nadále je ferráta vedena velmi citlivě, logicky a stupů a chytů je stále dost. A závěrečný můstek (obr.4) je taková třešinka na dortu.

Po vyblejsknutí ferratových hrdinů (obr.5) dojdeme už jen kousek k chatě (obr.6), kde nezbývá, než si dát pivo a omrknout další postup. Přímo naproti chatě se vine cestička pod stěnou kopce Cima Pisciadú (obr.7 - 2985 m), na jehož vrchol chceme jít. Takže dopijeme a po oné cestičce se vydáme.

Výstup je docela pestrý, kromě cestičky ještě projdem pod sprchou, následuje pár lan, a sněhová pole. To jsme tak v půlce. Pak už jen šutry a šutry. Nějak mi to neleze, kopec je nekonečný. Naštěstí jde se mnou Sylva a vymýšlíme kraviny, takže to nakonec uteče. O vrcholové činnosti nemá cenu se rozepisovat, je to stejné jako vždy. Panáci, žrádlo, gruppenfoto (obr.8), výhledy a tak dále.

Přímo naproti nám se týčí masív Piz Boé (obr.9), kde je krásně vidět sestupový hřeben (šel jsem tudy v roce 2001 a půjdu znova o 3 dny později, ale to ještě nevím) od vrcholu doleva, přes hrbek Piz Lech a kolem Pizes di Valun.
A my opouštíme Cima Pisciadú. Sestup jde rychle a za chvilku jsme zpátky na chatě a koho tam nevidíme, Vladimíra!

Na dotaz, jak se tam dostal, mlží jak politik ale nakonec z něho vypadne, že prchnul od své skupiny a dal si ferrátu sólo. Asi nemá cenu to komentovat... My zatím zaparkujeme na terase a dáme se do konzumace místních pokrmů a nápojů. Já si dal výbornou gulášovou polívku a zalil ji třemi pivy. Je to dost, ale žízeň byla veliká, jinak to prostě nešlo.
Sestup do campu je dlouhý, ovšem okořeněný poměrně strmým sněhovým polem, kde s větším čí spíše menším úspěchem zkoušíme "lyžovat" na pohorách. V mém případě spíše na zadku.

Převýšení nahoru 1000 m, dolů 1400 m, čas 10 hodin
Neděle - 26.7. 2009