Col di Lana

Třetí den je tradičně odpočinkový a tak se koná lehká túra. Obsahem bude nejenom turistika, ale i výlet do minulosti. Jdeme totiž na Col di Lana (obr.1), krvavou horu, dějiště krutých bojů první světové války. O tento kopec jsme se už kdysi v roce 2002 pokoušeli s Ivou, ovšem tehdy se kvůli počasí nezadařilo. Dnes se zadaří, v noci sice byla bouřka, ale teď už je zase docela hezky.
Po stejné cestě jako tehdy dojdeme na onu planinu. Béžová kráva sice chybí, asi už bude v kravským nebi, ale i tak fučí o 106. Tentokrát ale neotáčíme, nýbrž pokračujeme na vrchol Monte Sief. Celý hřeben až na vrchol je opatřen zákopy (obr.2), zřejmě zrekonstruovanými. Musela to být strašná dřina něco podobného v takovém terénu a za nepředstavitelně drsných podmínek vykopat.

Z Monte Siefu jsou krásné výhledy. Vzduch je po noční bouřce čistý a tak máme před sebou jako na dlani Marmoládu, kousek vpravo kompletní skupinu Sella (obr.3), hned vedle skupinu Puez a v dáli za ním všudypřítomný Peitlerkofel. No a přímo naproti všechny tři Tofany a o 90 stupňů vpravo v dáli Civettu.
Na nějaké dlouhé očumování ovšem není čas, čeká nás ještě hřebenovka bývalým bojištěm na hlavní vrchol Col di Lana (obr.4).

Nejdřív je ovšem nutné sestoupit do kráteru po mohutném výbuchu z války. Těch kráterů a výbuchů tam tehdy bylo víc, musím se přiznat, že se v tom ještě moc neorientuju, kdo kde kdy koho odpaloval.

Na vrcholu (2452 m) je docela živo. V dalším kráteru stojí památník obětem (obr.8), o kus dál kaplička (obr.9), a kromě nového velkého kříže je tam i jeden malý nějakému Paolovi, nejspíš z válečných dob (obr.6).
Vyfotím skupinku Rakušanů a zato mi dají loknout nějaké speciální tyrolské pálenky a čekají co to se mnou udělá. Neudělalo to samozřejmě nic a chvilku bojuju s tím, dát jim loknout mé slivovice aby věděli, zač je toho u nás loket. Ale slivovice je málo a jich hodně a tak jim pouze dovolím, aby zase oni cvakli vrcholovku nám (obr.7).

Výhledy stále dokonalé. Tofany (obr.10) i Marmolada (obr.11) jako na dlani.

Cestou zpátky jsem poblíž kráteru našel mezi balvany malý zkorodovaný kousek kovu. Asi šrapnel, nebo něco takového, prý tam toho jsou stále tuny. Vzal jsem si ho a mám ho doma. Ale mám stále pocit, že sem nepatří. Na Col di Lanu se určitě ještě chci vrátit. A vrátím tam i ten šrapnel. Tam patří.

Převýšení 400 m, čas 5,5 hodiny
Sobota - 25.7. 2009