STRIMSKOGEL

Dnes by už mělo být hezky, ale po vystrčení hlavy ze stanu to tak nevypadá. Odjezd máme už na sedmou a jedeme jen k nedalekému jezeru Zauchensee. Šofér se pak musí vrátit a podle nějakého předpisu 24 hodin odpočívat. Ještě před odchodem se ptám rosničky Slávky a jejího chotě, jestli jdou s námi v áčku. Prý ne, jdou na borůvky a jsou nezávislí. Tímto okamžikem se zrodil pojem "nezávislý borůvkář", hojně využívaný ve zbytku Exodu i v dalších spisech na tomto webu. A tak tedy vyrážíme od Zauchensee (obr.1 - 1339 m) ještě před osmou. Cesta na Stubhöhe mírně stoupá, klube se sluníčko a my tak můžeme obdivovat krásné přírodní scenérie (obr.2). Jdeme celkem svižně, což rozhodí Jiřinu, která potřebuje mírnější starty. S Tomášem ji chlácholíme, že na ni v sedle počkáme a do té doby se může připojit k borůvkářům, kteří zrovna přichází. Ti to ale striktně odmítají, že oni nejsou žádný sběrný tábor. Tož asi tak...

Na sedýlku Stubhöhe (obr.3 - 1739 m) se zase všichni sejdeme a já se během krátké pauzy namažu vysokým faktorem. Další cesta (obr.4) nás vede k chatě Rauchkopfhütte, která je ovšem trestuhodně zavřená a tak nezbývá než pokračovat na vrcholek Hakopf (1996 m), kde se nam otvírají úžasné výhledy na zasněžené Vysoké Taury (obr.5). Chvíli se přeme který kopec je který až nakonec musím uznat svůj omyl, ten co jsem prohlašoval jako Grossglockner je ve skutečnosti Grosser Wiesbachhorn a Hoher Tenn jsem zaměnil za Hohe Dock. Ty dva si pořád pletu.

Následuje krátký prudký sestup, pak rovinka a potom už výstup na náš dnešní cíl, Strimskogel (2139 m). Po nějaké době koukám, že nemám sluňáky. Prohrabu všechny kouty, ale nic. Musel jsem je nechat na tom vrcholku jak jsme obdivovali Taury. A tak se vracím zrychleným krokem zpět. Cestou potkávám naše opozdilce s úžasem sledující jak se řítím opačným směrem. Na rovince si schovávám ruksak v kleči abych ho nevláčel na vrcholek. Vyběhnu hore a tam už mi nějací dva chlapíci podávají moje brejle. Sláva! Tak zas valím dolů a začínám hledat batoh... a on nikde! To není možný, tady přece musí být! Pomalu se mě zmocňuje panika, zběsile pobíhám sem a tam, nořím se různě do kleče a zase vynořuji... nic. Jednu chvíli se chci prodrat houštím, ale ono mě nějak chytá za nohy. Tak zaberu, ale pořád to nejde. Kouknu dolů a ony to nejsou větve, ale ostnatý drát. Byl to nerovný boj a následky už vesele prýští (obr.6). Vtom na mě zavolá borůvář, který se opozdil, že vidí můj batoh, je úplně jinde, než jsem ho hledal. Doběhnu pro něj a papírovými kapesníky si zkouším zastavit krvácení. Po nějaké době se to jakž takž daří a tak můžu vyrazit, ale nadšení je pryč. Takovej starej vůl, to se hned tak nevidí... Ještě že jsem se při hledání brýlí nezabil. Bolí mě nohy, do kopce se táhnu jak šnek.

Na rozcestí pod vrcholem už polehává béčko, které šlo kratší cestou a Petr Dvořák hned tasí placačku a poskytuje mi dezinfekci. Nejdřív vnitří, ale pak mi naleje slivovici i do ran. Taková škoda, ale jak sám říká, slivovice z ruky lékaře je lék. Vyběhnu ještě na vrchol, kde pro změnu polehává áčko, a konečně si sednu. Musím vykládat svoji krvavou story a za to jsem odměněn několika loky z placatic. Pak si dáme ještě společné foto (obr.7) a utíkáme dolů. Sestup už nijak moc zajímavý není, snad jen, že jsem opět ztratil brýle, ale zase jsem je rychle našel. Do campu se dá jít několika cestami a tak se postupně dělíme. My sejdeme na silnici od Zauchensee, s Jiřinou a Pavlem marně zkoušíme stopovat a pak se vydáváme za Filipem a Tomášem, kteří to ani nezkusili. Doháníme je až po několika kilometrech v Gasthofu Neuhäusl, kde se po horkém dni konečně občerstvíme (obr.8). Filip jako téměř domácí galantně všechno platí a pak už jenom dva kilometry do campu. Byl to den plný různých zážitků.

Převýšení 800m, čas 9 hodin
Neděle - 10.8. 2008