JOF FUART (VIŠ)

Po flákárně na Dobratschi náš program pokračuje opět naostro. Přejedeme do Itálie a přes Tarvisio a kolem jezera Lago del Predil vystoupíme z busu v sedle Sella Nevea (1190 m). Opět se tvoří úderný tým A+, jehož úkolem bude dobýt vrchol Jof Fuart, známý i jako Viš, jeden z turistických cílů italských Julek. Však nám také Filip do omrzení opakuje, že se tam nedávno potuloval a teď tam vlastně jde jenom kvůli nám, abysme tam nezabloudili.

Začíná to pěkně zostra, výstupem po sjezdovce po cestě 625. Na takový záhul hned po ránu nejsem z domova zyvklý, proto se plížím za ostatními a jen s vypětím všech sil se mi daří předstírat, že jsem pouze normálně zadýchaný, ale jinak v pohodě!

Naštěstí se brzy vyškrábeme do sedla Sella degli Scalini (obr.1 - 2202 m). Otevírá se nám pohled do velké skalní kotliny, v jejímž středu trůní chata Rifugio Corsi (obr.2). Plánované vydatné přestávce ovšem záhy učiní přítrž výskyt rychle postupující skupiny A (bez přívlastku) pod vedením Petra Dvořáka, která se vynoří z lesa sice hluboko pod námi, ale stoupající ve vysokém tempu. Takovou potupu, že by nás dohnali, si nemůžeme dovolit a proto nezbývá než nahodit batohy a pokračovat. Cesta naštěstí již jen mírně sestupuje do skal a za chvíli jsme poblíž chaty.

Filip ovšem hlásí, že na chatu půjdem až cestou zpět, teď že jdeme k nějakému vodopádu nebo jezírku, kde si posledně myl nohy, nebo tak nějak. K jeho obrovskému zklamání nachází pouze vyschlé řečiště a nezbývá mu, než absorbovat pár vtipných poznámek od kamarádů. V těchto místech začíná i výstupová cesta na Viš a tak se bez otálení začínáme škrabat nahoru.

Po chvíli dojdeme k začátku jakési ferrátky a začneme se navlékat do úvazů. Všichni kromě Filipa. Ten se k rostoucímu úžasu přítomných neustále rozhlíží, sliní prst a sleduje sílu a směr větru, pohyb mraků a intenzitu slunečního svitu a nakonec prohlásí, že bysme se měli vrátit neb mu jeho instinkt napovídá, že příjde bouře, krupobití, potopa, tornádo a možná i kobylky a to asi tak za hodinu. Němý úžas přítomných dostupuje vrcholu. Na úpal to přece nevypadá, do hlavy se taky nepraštil a polojasné počasí vypadá víc než stabilně.

Je nás přesila a tak Filipa několika vlídnými slovy uklidňujeme, navlékáme do úvazu a vystrkujeme na ferrátu. Tam se konečně chytí, přehodí vyhýbku a začne se chovat tak, jak ho známe z dřívějška.

Další výstup zpestří už jen skupina kamzíků, kteří se nedaleko nás klidně povalují na stráni a české turisty okázale ignorují, i když se jim snažím naznačit, že jsme skupina A+ a tudíž ne jen tak někdo. Vůbec to s nima nehne a tak pro nás ztrácí na atraktivitě. Stádo tupých krav by bylo zajímavější.

Nečekaný pohled se nám ale naskytne těsně pod vrcholem. Na skalní římse tam stojí kamzík a zadumaně hledí do propasti. Jako by si rozmýšlel, jestli má skočit nebo ne (obr.5). Okamžitě tasím foťák a tiše se modlím aby si to kamzík nerozmyslel než pomalý kompakt naběhne. Vydržel a já ho úspěšně vyfotil. Kdoví, co se mu tam honilo hlavou. Ale já jsem získal opravdu exkluzívní fotku.

Na vrchol Jof Fuart (2666 m) přicházím jako poslední a lehce mě irituje, že ostatní již zase chtějí pryč. Na mé námitky, že jsem se nestihl ani napít blahosklonně svolují k několikavteřinovému prodloužení přestávky a dokonce i k vrcholové fotografii (obr.6). Takovou velkorysost samozřejmě musím ocenit a proto jen sežvýkám tatranku a mažu za klesajícím zbytkem.

Sestup k Rifugio Corsi (1874 m) probíhá bez incidentů (obr.8). Na chatě si náležitě vyprahlí objednáváme piva a polívky a na slunečné terase si vychutnáváme příjemnou únavu po krásné túře. Maďarská obsluha sice poněkud vázne, polévka taky za moc nestojí, ale to nás nemůže rozhodit.

Během následného sestupu nás Filip stále připravuje na nějaké úžasné túně v horském potoku, kde se snad loni koupal hambatý, ale když dojdeme na inkriminované místo, je sice tentokrát vody dost, ale pro změnu chybí čas. Mě to naprosto nevadí. Sestup začíná prudce klesat a místo pohodlné horské cesty nastupuje čerstvá betonka. Krásně na ní trpí naše rozbolavělá chodidla. Na jednom místě je dokonce vyrytý nápis EXOD. Že by hoši na průzkumu? V každé zatáčce se Filip noří do houští a hledá zkratku, kterou posledně s úspěchem použil. Pozorujeme ho s lehkou skepsí, ale v jedné zátočině ji skutečně najde a hodně nám to pomůže. Co nevidět jsme na silnici, kde Filip pomocí svého komunikátoru vzápětí přivolá autobus. Všichni si libujeme, jak je skvělé, že máme svého Filipa.

Poznámka 02.02.2008: Pokud by se laskavému čtenáři zdálo, že zde příliš beru do úst našeho kamaráda Filipa, tak ho ubezpečuji, že se mu to nezdá. Je tomu skutečně tak. Vedou mě k tomu dva důvody. Za prvé: Filip včera vyjádřil jistou nespokojenost s mým podáním předešlých zážitků, že prý jim schází švih a humor. Toto tímto napravuji a věřím, že tentokrát je již spokojen.

Za druhé: Nemohu opomenout, že se týž Filip včera stal hrdým otcem dcery Adélky a proto můj zrak míři hlavně do budoucnosti. Věřím, že až budou Adélka i Adámek umět číst, ocení toto vylíčení taťkových dobrodružství. A pokud by něčemu nerozuměli, rád jim vše vysvětlím.

Převýšení nahoru 1700 m, dolů 1900 m, čas 8,5 hodin
Čtvrtek - 26.7. 2007