Schmittenhöhe

Poslední den. Ráno radostně zjišťuji, že vidím normálně. Ve čtvrt na osm odjíždíme do Zell am See. Polovina výpravy vyjíždí lanovkou na Schmittenhöhe (1964 m - obr.1), ostatní jdeme pěšky na Sonnalm (1377 m), která je asi v polovině kopce. Jde se mi dobře, za padesát minut jsem tam. Žádám Emana, jestli můžu jít až na vrchol, že sraz u autobusu v 13.00 určitě stihnu. Můžu jít a jdu.

Za další hodinu jsem lehce na hřebenu. Počasí je ideální, Vysoké Taury mám před sebou jako na dlani. Pomalu se courám po hřebenu (obr.2), rozhlížím se kolem sebe a je mi fajn. Přicházím k Hochzeller Hütte (obr.3). Tipnu si, že lanovka dolů může jet ve dvanáct, takže mám víc než hodinu času. Sednu si na terasu a dám si pivo (vynikající Gösser: 35,-). Přemýšlím, jestli si mám otevřít hnusnou paštiku, nebo si dát inzerovanou půlku grilovaného kuřete s hranolkama a salátem za pouhých 98 šilinků. Paštika okamžitě prohrává, jdu si objednat a přinesu si další pivo. Jídla je hromada, zjišťuji, že toho času už zase tolik nemám. Deset minut před dvanáctou startuji a zrychleným přesunem zdolávám posledních pár set metrů vzdálenosti ke konečné stanici lanovky na Schmittenhöhe. Dolů se skutečně jede ve dvanáct. Tak tak si stíhám koupit lístek za 110 šilinků a už se slaňuji. V Zell am See mám ještě trochu času a tak si projdu městečko. V jednu jsme všichni u autobusu a vyjíždíme na okružní cestu kolem jezera. Z koupání není nic, není kde zaparkovat a tak jedeme do campu.

Během balení a úklidu začíná symbolicky mrholit. Přijíždí autobus s dalším turnusem a my jedeme domů. Cestou začíná pršet, takže ze zastávky v Salzburgu není nic. Stavíme jen u Mondsee, většina jde na záchod, já do bufetu. Paštika nemá šanci. Pivo a párek mi udělá dobře v žaludku. Míjíme i Linec a naposledy zastavujeme u motorestu u Sankt Pöltenu. Raději bych ale jel dál. Pak už je to non-stop do Brna, rozjezd šalin ve dvě stíhám tak tak. Rychlé loučení. Za rok tedy čekají Dolomity. Už se těším.

Převýšení 1200 m, čas 5 hodin
25.7. 1993