Großer Bärenkopf

Dnes je budíček hodně brzo a už v 6,00 odjíždíme. Ve Ferleitenu vjíždíme na Glocknerstraße. Údolí, kde jsme se před třemi dny procházeli, se pomalu ale jistě propadá do hloubky. Stromy jsou menší a menší a za chvíli už nejsou vůbec. Na nejvyšším místě (Fuschertörl 2455 m - obr.1) zastavujeme a jdeme se na blízký kopeček rozhlédnout po okolí. Je poměrně zima a kolem projíždějí cyklisté. Docela jim závidím - jsou to frajeři. Viditelnost nic moc, ale mohutnost blízkých hor se dá už dobře vytušit. Jedeme dál. Projíždíme dvěma tunely (Hochtor) a klesáme do asi 2000 m, kde je odbočka k Franz-Josef-Höhe. Po ní opět vystoupíme do 2362 m a jsme tam (obr.2). Zatímco my pozorujeme krotké sviště, Petr Dvořák mizí v naději, že zvládne Großglockner.

Naše cíle jsou sice nižší, ale ne o moc. Nebe je modrý a sám velký Großglockner (3798 m) se nám ukazuje v celé své majestátní kráse. Nalevo od jeho vrcholu je vidět malá hromádka - Erzherzog-Johann-Hütte (3454 m - nejvýše položená chata v Rakousku). Pod námi se v hloubce plazí ledovec Pasterzenkees. Jen podle mrňavých figurek na jeho ploše můžeme alespoň částečně odhadnout jeho mohutnost. I když je prý každý rok o 17 metrů kratší. Oblékáme se do všeho co máme, nasazujeme sluneční brýle a startujeme (obr.3). Zpočátku jdeme po naučné stezce, ale pak začínáme stoupat po ledovci Südlicher Bockkarkees. Před námi jsou dva skalnaté kopečky a na pravém z nich něco jako miniatura chaty (obr.4). To je náš první postupný cíl.

Po nekonečném ploužení se sněhem zjišťujeme, že ty kopečky nejsou zas tak malé. Ale to nám nezabrání na ten správný vylézt a už jsme na Oberwalderhütte (2973 m - obr.5). Dáváme pauzu, většina se krmí a napájí, všichni se pak tlustě mažou vysokými faktory. Slunko pere a já se nechávám vyfotit s Großglocknerem vedle sebe (obr.6). Chatař rozdává razítka na všechno, co mu kdo nastrčí.

Kolem poledne se dělíme na dvě skupiny. Ta větší (asi 24 lidí včetně mne) se vydává na Großer Bärenkopf, ostatní se budou jen tak courat po ledovci a pak se vrátí dolů. Vydáváme se napříč ledovcem, jdeme v závětří a je nám vedro (obr.7). Místy se bořím po kolena, hůlka bez kolečka mi tady není moc platná. Stáčíme se doleva a Eman zjišťuje, že cesta vede pod dost velkým sněhovým převisem, do kterého se navíc opírá slunko. Tohle kdyby na nás spadlo tak máme po ptákách. Nastává chvíle váhání a nerozhodnosti. Jít či nejít? Většina se s Emanem vrací a vylezou si na nějaký jiný vrchol. Já váhám, ale pak si říkám, že možnost procházet se pod lavinou nemá člověk každý den a taky bych se na ten Bärenkopf rád podíval.

Zůstává nás tam 8 dobrodruhů. Pod vedením pana Kubíčka jeden po druhém přebíháme (dá-li se mluvit v bořícím se sněhu o nějakém běhu) kritický asi 300 metrů dlouhý úsek. Převis nic. Vyjdeme do sedla a je po letní idyle, začíná Sibiř - z kaprunského údolí fouká silný a studený vítr. Jdeme doprava, kde je náš vrchol (obr.8). Přecházíme nějaký malý kopeček a po hřebenu se šplháme na vlastní kopec. Držíme se více vlevo od okraje hřebenu, protože už zespodu jsme viděli, že na závětrné straně jsou poměrně slušné návěje, na které vstoupit by asi nebylo zdravé. Výstup je obtížný, střídá se skála se sněhem a místy je svah dost prudký. Alespoň na mě. Nekoukám kolem sebe a lezu. Každou chvíli se mi zdá, že už tam musíme být, ale pak vidím, že se hřeben zvedá dál.

A náhle - vrchol! Podáváme si navzájem ruce, cítím se jako Reinhold Messner (obr.9). Je 14.00, teplota určitě pod nulou a já jsem si vytvořil osobní výškový rekord - 3401m !! Napadá mě, jestli ho někdy překonám. Fantastický rozhled (obr.10). Hluboko pod námi kaprunské údolí s oběma nádržemi, z něho se vpravo vypíná Hoher Tenn a Großer Wiesbachhorn, dále doprava je pak Ferleitental, je vidět i část Glocknerstraße jako hrozně mrňavá silnička. Vedle nás je Hohe Dock a všude kolem blízko i daleko hromada jiných kopců, škoda jen, že nevím co to je za vrcholy a do které skupiny patří. Vsadím se, že je vidět jak do Itálie, tak do Německa. V dálce na severozápadě se mi zdá, že vidím něco jako Wettersteingebirge. Ale to se mi opravdu asi jen zdá. Jeden kolega má sebou půl placačky slivovice, obsah je kolektivně zlikvidován. Chvilka na nezbytné posílení kaloriemi a fotografování. Ještě pohled na náš převis (ještě tam je) a jdeme dolů. Po hřebenu sestupujeme opatrně, každý chybný krok by se mohl dost nevyplatit. Ale už se blížíme k sedlu. Sem tam fotografuji a ostatní se mi vzdalují. Scházím na ledovec, vítr ustává a je zase teplo.

Náš sněhový převis je zajímavě ozářen sluncem, zastavuji se pod nim a fotím (obr.11). Kdesi za mnou s rachotem padá utržená sněhová návěj. Raději rychle mizím. Ostatní už nevidím, ale tady už o nic nejde. Zastavuji, svlékám svetr a mažu se. Už mám toho slunka dost. Teď již nejdeme na Oberwalderhütte, ale přímo po ledovci dolů směrem k Franz-Josef-Höhe. Zjišťuji, že když má ledovec odpovídající sklon, dá se na něm tak nějak bruslit. Za chvíli doháním ostatní. Ze sněhu je již břečka, v každé botě mám rybník. Nevadí, konečně jsem z ledovce na pevné zemi.

Navzdory brýlím s UV-filtrem mě pálí oči. Dva nešťastníci neměli vůbec brýle, druhý den jsou úplně slepí. Na parkovišti si dávám točený (ein echtes Gösser: 37,-), vydatně do něj slzím. U autobusu je i Petr Dvořák, na Großglockner se nedostal, měl na to málo času. Tak to asi čeká na mě. Ale až příště. Ve čtvrt na šest odjíždíme. U Fuschertörl zastavujeme a cvičně vystupujeme na Edelweißspitze (2577 m). Kvůli očím ale nic nevidím a tak jdu zase dolů. Jsem unavený jak kůň, ale mám moc dobrý pocit. Jenom se trochu obávám jak budu ráno vidět.

Převýšení 1450 m, čas 10 hodin
24.7. 1993