Klammspitze

Ráno je poněkud deątivé, a tak se odjezd odsouvá. Po vydatné snídani podpořené telefonem a jedním plechovým Kozlem opět zalézáme do spacáků. Nemá to chybu, na chvíli to dokonce zalomím. Nakonec se ale povinnostem nevyhneme. U Michala si vyzvedneme autobusové pivo a vzhůru na Linderhof.

Hned první túra je pro mě vzpomínková. Přesně kopíruje cestu, kterou jsme onehdá s Jirkou ąli, pouze v opačném směru. I tak sa dá. Na parkoviąti u Linderhofu je plno velkých autobusů, vedle kterých vypadá ten náą jako menąí dodávka. Vylézají z nich zástupy důchodců. Ti s námi asi nepůjdou. O půl jedenácté úspěąně vyráľíme. ©irokou lesní cestou rychle stoupáme vzhůru, přičemľ nejrychleji stoupají noví členové skupiny A, Marcela s Petrem. Asi z obavy, abychom jim nezdrhli, nasadí vysoké tempo. To se jim to ąlape, kdyľ jsou malí a lehcí. Mě začínají příąerně bolet záda. Nevím, čím to je, asi věkem. V jedné vhodné zátočině si odskočím a během močení bolest ustane. Zajímavé, souvislost mi uniká, ale nestěľuju si.

Z mlhy se vyloupne chata Brunnenkopfhütte. Tehdy jsme ji s Jirkou při sestupu bez povąimnutí minuli, měli jsme přece svačinu. Dnes chaty a hospody nemíjíme. Venku je nevlídno, ale volno (obr.1), vevnitř je teplo, ale narváno. Koupím si tedy u okýnka pivo a polévku se ąpekovými knedlíky a jdu se posadit ven. Stejně, nebo podobně, učiní i ostatní. Polévka je skvělá, pivo průměrné, ale je.

Mám v paměti, ľe na vrchol je to z chaty uľ jenom kousek. Ve skutečnosti je to jeątě přes 300 m. Aľ v průběhu výstupu (obr.2) si vzpomínám, ľe jsem tudy kdysi ąel, ale některé pasáľe jsem zřejmě vytěsnil.

Zato vrchol je stejný, jak si ho pamatuju, výhledy taky stejně zamlľené (obr.5). Po rotaci placatic a hromadné vrcholové fotce (obr.3) se pokouąím sám sebe nastylizovat k remake tehdejąí vrcholovky. Moc se to nedaří (obr.4), protoľe si to nepamatuju a vzít si s sebou staré fotky mě nenapadlo.

Následující hřebenovku si taky pamatuju jako krátkou a opět mě pamě» klame. Asi jsem byl tehdy plný sil, coľ teď uľ nejsu. Ale hřebínek je to pěkný s některými lehce zajiątěnými místy (obr.6). Na jakémsi výhledovém místě na chvíli spočineme a pak uľ následuje sestup. Kupodivu stále jdeme bez svačiny a někteří, jako třeba Sylva, Marta a já začínáme remcat hlady. Leč Pavel s Filipem se ľenou dál jak utrľení z řetězu. Projdeme krásnou pohodlnou louku (obr.7), mineme opuątěnou chatu, kde by se taky dalo zastavit, a začneme se spouątět klikatou blátivou cestou. Blátivou a klouzavou. Připomíná mi to památný sestup z Geisspitze v Montafonu. Tam to klouzalo podobně, ale mělo to tu výhodu, ľe bylo vidět, kam ąlapeme. Tady to vidět není, protoľe cesta je zarostlá lopuchy. Sylva v jednom okamľiku po vývrtce zahučí po hlavě do lopuchů, a kdyľ se vyąkrabe, je na ní vidět, ľe by nejraději někoho zmlátila. Skutečná záľitková turistika. Lopuchy jsem téľ vytěsnil, a nebo tady tehdy nebyly. Nakonec přece jen doklouľeme do sedla Bäckenalmsattel, kde je vestoje mezi lopuchy přestávka (obr.8)

Cesta ze sedla je podobného charakteru, i kdyľ uľ ne tak strmá. Kupodivu po chvíli potkáváme protijdoucí cyklisty, co bahnem tlačí nahoru kolo. To uľ je skoro zvrhlost. Asi jim to někdo poradil a oni netuąili, co je čeká. Nakonec se cesta přece jen vylepąuje a mění v běľnou ąirokou lesní cestu, po které dojdeme k autobusu s vytouľeným pivem. Večer v campu dlouho pod vodou drhnu pohory.

Převýąení 992 m
Vzdálenost 17,7 km
Čas 7,5 hodiny

Neděle - 22.7. 2012