Ettaler Manndl

Na další túru bychom mohli jít z campu pěšky. Budeme prozkoumávat blízké horstvo a ke stanici lanovky Laberbergbahn (obr.1) je to jen pár set metrů. Jenže to bychom si nemohli dát autobusové pivo, a tak teda popojedem. Ani nemá cenu si sedat. Lanovku použijí pouze lenoši z céčka, ostatní šlapou pěkně po svých. My, tedy áčko, stoupáme stále nahoru lesem, loukou, lesem a tak podobně. Občas se pod námi ukáže Oberammergau a naproti nám jehla Kofelu, jinak to není nic extra zajímavého. Na rozcestí si dáme po panáku a Filip zatím najde cestu (obr.2)

Ta je teď široká a pohodlná. Mineme jakousi salaš a zaparkujeme u jezera. Alespoň v mapách je to vedeno jako jezero Soilesee, ale teď to připomíná spíše louku (obr.3). Průzkumníci hlásí, že je tam voda a v ní dokonce i hejna pulců. Já se spokojím s hlášeními průzkumníků a na šutru lehce posvačím. Nad jezeroloukou se vypíná Ettaler Manndl (1633 m), náš dnešní cíl. Trochu je vidět i vrcholový kříž.

Následuje výstup lesem s lehkým bahýnkem, přelezeme jakési skalisko a jsme tam. Pod ferrátou. Je zajištěná řetězy, vypadá schůdně a je na ní dost lidí. Úvaz nechávám v batohu a jdu na to. Na prvním odpočívadle vytáhnu foťák a zvěčním zadky skupiny A (obr.4). Ferráta je výstupová i sestupová, takže se občas musí čekat, ale jinak v pohodě. Z malého vrcholu naším příchodem vyženeme zevlující turisty a necháme se zvěčnit (obr.5) od lehce nervózní Němky, co lezla s námi. Dám se s ní do řeči a důvod nervozity je záhy jasný. Bojí se jít dolů bez úvazu, který ovšem nemá. Zespoda to vypadalo jednoduše, ale teď se chuděra trochu klepe. Co se dá dělat, půjčím svůj úvaz a hned se holka uklidní. Musíme trochu počkat na stádo lezoucí nahoru (obr.6), ale pak už to jde dolů bez problémů. Akorát musím dávat pozor, aby mi za mnou lezoucí netrpělivý německý důchodce nepřišlápnul prsty.

Dole si Němka oddechne, vrátí mi úvaz a nutí mi 10€. To si teda svého života moc necení. Peníze odmítám (tak málo!), ale zato do ní nalijeme panáka. Sestup je rychlý a fádní. Popohání nás představa vychlazeného piva v Ettalu.

Místo vychlazeného piva nás ale čeká vychlazený bazének, kde musí každý kolemjdoucí povinně smočit nohy (obr.7). Vyblbneme se tam jak malé děti. Voda je sice ledová, že mi vylézají zuby, ale prý je taková lázeň zdravá a posiluje krevní oběh. Žízeň ovšem nehasí. Ta se dá uhasit jenom v nějaké hospůdce nedaleko. Nejdřív ovšem musíme navštívit místní sýrárnu. Je sice zajímavá, ale že bych z ní padl na zadek, to zas ne.

Jen co ty sýrožrouty odlákám, můžeme navštívit další povinnou atrakci, impozantní a světoznámý benediktýnský klášter. V kostele je krásně chladno. Ale ani to moc nezahání žízeň. Tomáš je na tom podobně, takže se odtrhneme a jdeme konečně do té vysněné hospody. Z mnoha putyk si vybíráme Klosterhotel naproti přes ulici. Krátce posedíme vevnitř, ale tam je jako po vymření. Tak se přesuneme ven, kde obsadíme volný stůl. Dám si ettalské světlé a vůbec není špatné. Tomáš totéž. Za chvíli dorazí Filip se Sylvou. K dalšímu pivu, tentokrát tmavému, si dám Wurstsalat. Výborný. Na závěr ještě jedno světlé. Teď je mi konečně dobře.

Tato příjemná polodenní túra se zapíše do análů Exodu i tím, že béčko dosáhlo vyššího vrcholu než áčko, což věru nebývá zvykem. Došli na Laber (1686 m), což je nevyšší vrchol této horské skupinky, ovšem bez ferráty.

Po prohlídce Ettalu ještě zajedeme autobusem k Plansee, kde se jde většina zájezdu vykoupat. Mě to zas tak neláká, tak ve stínu za autobusem popíjím plechové Kozly, povídám si s Drahuškou a společně sledujeme manévrování parníků místní paroplavby.

Převýšení 758 m
Vzdálenost 9,3 km
Čas 6,5 hodiny

Úterý - 24.7. 2012