Radegast Tour 2008

aneb
jak nás nesežral medvěd

Účastníci: Abbé a já

Zlatý pevný čundrovní termín! Letos svátky bohužel připadly na víkend a tak jsme se s kamarády domluvili, že pojedeme až bude hezky a všem se to bude hodit. Jaký to omyl! Jak se ukázalo, tato kombinace neměla šanci nastat. Nakonec jsem musel vzít situaci do svých rukou a oznámit, že se jede 27.- 29. června. Milan pár dní předtím ulehl s nějakou jemu i celé medicínské vědě neznámou chorobou (alespoň tak to prezentoval), Slávek prý nemohl a tak jsme vyrazili jenom já s abbé Leošem. Na druhé straně tato konstelace bylá výhodná pro pokus vystoupit na Radhošť a navštívit tamní sousoší pračundráků Cyrdy s Metúdem. Je fakt, že s Milanem by to absolvovat nešlo, leda že by jel na koni, ale pokud je mi známo, on takové zvíře nemá. A tak jsme s abboušem dali v Brně na roli jedno točené a nasedli na šnelcuk směr Bohumín.

Ve Studénce jsme přesedli na menší vlak a ve Štramberku na ještě menší, tak malý, že už menší být nemůže. Ten nás zavezl do Veřovic, kde jsme zkušeně nalezli hospodu. Tam začala naše Radegast Tour, protože od této chvíle jsme popíjeli pouze tuto značku. Ale nebylo to špatný, zvlášť když to bylo podpořeno skvělým guláškem. Po třech kusech už ale bylo nutno vyrazit.

Na Radhošť by to jistě šlo i kratší cestou, ale chtěl jsem navázat na čundr z roku 2003, který jsem ve Veřovicích v patách se zdecimovaným Milanem končil. A tak jsme se vydali po žluté směrem mezi dva Javorníky, malý a velký, aniž bychom měli v úmyslu na některý z nich vystoupit. Ne, byl to jen zahřívací výstup před tím hlavním.

Od Kyčery jsme slezli na Pindulu a po kratším hledání našli motorest. Neodolal jsem a dal si k obligátnímu Radegastu ještě valašskú kyselicu. Bylo třeba načerpat síly, pro jistotu jsem požil ještě tatranku. Pivo a tatranka jsou nejlepší pohonné látky a i ta kyselica občas zrychlí krok...

Zvláštností výstupu na Radhošť od Pinduly je, že se nejdřív musí vylézt na jakýsi bezvýznamný kopeček s názvem Kaní, kam vede prudký hang, aby se totéž zase slezlo dolu. Jistě by se to dalo obejít, ale značkař měl asi sklony k sadismu. Na druhý pokus se vrháme do svahu a doufáme, že tentokrát vede bez zbytečných oklik tam kam chceme. Cesta stoupá naštestí lesem a tak se to dá vydržet. Leoš chce vyzkoušet nějakou zkratku direttisimou, ale to se mi podaří mu rozmluvit. Na Velké Polaně dáváme pauzu a abbé vyčaruje plechovku Plzně. Moc to k tomu Radhošti nepasuje, ale nechtělo se mi ho posílat dolů pro stylovější Radegast. Jsem prostě dobrák.

No a pak jen závěrečný výstup po sjezdovce a jsme nahoře. Ke kostelíku se velmi citlivě tiskne vysílač. Já bych šel ještě dál, proč nemohla věž vysílače vyčnívat přímo z kupole kostelíka? Nebylo by to nádherné spojení starého s novým?

Kostelík je bohužel zavřený a tak se po chvíli přesunujeme k sousoší našich přechůdců, kteří se kdysi dávno vydali na čundr ze Soluně, zabloudili a dorazili až k nám. Takové štreky nejsou nic pro nás, ale i tak se s hochy musíme vyfotit. Určitě měli radost, i když nehnuli brvou.

Je už skoro 7 hodin večer a tak vynecháváme hospodu na chatě na Radhošti a uháníme na Pustevny. Snad tam ještě něco seženeme.

Na Pustevnách je skutečně pusto. Spousta osvěžoven s bohatou a lákavou nabídkou je sice fajn, ale zavřený nám platný jak Eskymákovi šortky. Když přece jen v jedné z hospod vidíme otevřené okno a slyšíme puštěnou televizi, zaradujeme se. Vtrhneme dovnitř, rozvalená paní vyndá cigáro z pusy a se ptá "Co chcete? Máme zavřeno!" Tak zas vycouváme, naštěstí s informací, že hotel Tanečnica má otevřeno a je tomu skutečně tak. Jsme zachráněni. Dáváme si smažený oštěpek, pivo, v recepci kupujeme nealko na noc a zrychleným pochodem vyrážíme do lesa. Beskydy vypadají podle mapy jako velice nespací, ale nám se zkušeně podaří najít docela dobrý fleky asi tak kilák od Pusteven. Tradiční večerní diskuze u fernetu nenaruší ani lehká obava, jestli nepříjde na návštěvu medvěd.

Ráno mě budí dotěrná moucha. Mám radost, jsem celý, neohlodaný. Výhodou je, že v těchto výškách kolem 1000 m nejsou klíšťata ani komáři. Trochu to kazí ti medvědi, ale Leoš tvrdí, že tady taky nejsou. Před odchodem se jdu projít do houští a cestou narazím na starý zrezivělý skokanský můstek. Je v dezolátním stavu, ale zatím drží a tak se opatrně vyšplhám nahoru, jestli bude nějaký rozhled. Nebyl. I tak je mi to divné, žádná cedule se zákazem, nic, a přitom si stav této ruiny koleduje o průser.

Tábořiště opouštíme vesele a plní sil. Bez většího zadýchání vykráčíme na Tanečnicu (1084 m) a cestou dolů tvrdím Leoškovi, že už do kopce nepůjdem. Nebyla to tak úplně pravda, ale byl jsem v tom nevinně, protože jsem byl líný se podívat pořádně do mapy. Zatímco abbé rozvíjí teorie o tom, že tady žádní medvědi nejsou, nacházíme cedule svědčící zřejmě o opaku. Abboušovi lehce tuhne úsměv na rtech. Ještě víc mu ztuhne, když se cesta zlomí do kopce. Nedá se nic dělat, musím s mapou a následně s pravdou ven. No tak si trochu zas zafuníme.

Na nejvyšším vrcholku letošního čundru, na Čertově Mlýně (1205 m) si přečteme pověst o čertovi, který sice nestihl postavit za noc funkční mlýn, ale stihl alespoň vyrobit stůl, který je prý někde poblíž. Abbé se vzápětí střemhlav vrhá do houští, že ho musí vidět. Zatímco prolézá hustý porost, pomalu se vydám dál po značce, že na něho počkám. Po chvíli z cesty odbočuje nenápadná pěšinka doprava a tak se po ní vydávám a za chvíli jsem u Čertova stolu. Z křoví se ozývá praštění a funění a když už tasím rybičku na obranu před medvědem, vyleze uřícený Leoš. Prý samozřejmě věděl, kde ten Čertův stůl je, jenom šel zkratkou.

Pokračujeme mírně sestupující pohodlnou cestou uprostřed sluncem prosvětlených stromů a je nám fajn. U studánky se lehce opláchneme a schroustáme několik mrkví, kterých dostal Leoš od manželky Dany asi tak dvě kila, aby měl přísun i jiných vitamínů, než těch z piva. Žízeň ovšem v té době již byla značná a mrkev ji moc nezahnala. Naštěstí pohodlná cesta pokračovala až k oáze v podobě chaty Martiňák.

Chata je stejná jako před osmi lety, kdy jsem tam byl s Ivou. Stále mají jen lahvové, ale to naprosto nevadí. Dáme si jen jedno a já navíc ještě nanuka. Osvěženi se vydáváme na cestu do Srdce Beskyd, což je v našich představách romantická milá chaloupka s tradičními pokrmy. Cesta vede stále z kopce, jak jsem vlastně už dříve předpovídal.

Otvírají se výhledy na mohutnou horu Smrk, kam naštěstí nepůjdem. Ne že bysme na to neměli, byla by to brnkačka, ale nějak není čas, že. Závěrečných 1,5 km do Srdce Beskyd je po rovině po asfaltce, ale jak se těšíme na tu romantickou hospůdku, necítíme únavy.

Kdo to neviděl, musí být šokován. Betonové srdce. Sbohem romantiko... Socrealismus v nejčistší podobě. FUJ!!! No ale co se dá dělat, žízeň i hlad jsou tady bez ohledu na kulturně-estetický šok. Usadíme se na vzdušné terase, kde se sice pro pivo a jídlo musí k okýnku, ale to nevadí. Ani si nezkouším představit, jak to může vypadat uvnitř. Tady rozšafná obsluha okénka jenom zakřičí pivóóóó, polívkááá, výpečkýýý a už vstáváme a na vratkých nohou se belháme k výdejně. Nutno přiznat, že výpečky byly mimořádně vypečené a zelí bylo jedna báseň. Tak aspoň něco.

V příjemném rozpoložení se kolébáme po lesní asfaltce směr Staré Hamry. Nejprve trošku do kopce a pak po rovině a z mírného kopce. Cesta obtáčí prudké strže, takže při pohledu přes hlubokou rokli Abbé dí, že bysme to mohli přelézt a ušetřit si tak spostu metrů. Já na to, že je měkkej a neodváží se. A on nato, že to prolezem oba, ale až si loknem fernetu. Tak si loknem fernetu a vrhnem se střemhlav dolů.

Sestup proběhl bez větších problémů, i překonání potoka (já přeskokem, abbé po padlém kmeni), zato výstup, nebo spíš výškrab je chuťovka. Vzal jsem si jako pomocníka ležící kmínek a podobně jako na ferrátě se po něm šplhám nahoru. Potom už jenom párkrát prohrábnu a jsu zas na cestě. Leoš taky.

Byla to docela fuška, zvlášť bágl tížil a tak nahoře Abbé vytáhne třetinku piva abysme se dali do pořádku. Cestou tento kousek zopakujeme ještě dvakrát, ale už to není takovej krpál jako poprvé.

Potok mezitím nabírá přítoky až je z něj říčka a tak se na jednom odlehlém místě pod splávkem vykoupeme. Leoš, který je vybaven i botama do vody může směle probrodit korytem až pod splav, kde je hluboká tůň, já si bosky v kluzkém řečišti netroufám a tak jenom zalehávám do vody, tu na břicho, tu na záda. Ale i tak je to velice příjemné.

Po tomto vnějším osvěžení vesele pochodujeme do Starých Hamrů a těšíme se na osvěžení vnitřní. Hospodu Samčanku nalézáme zkušeně, volný stůl taktéž. Kromě Radegastů si dávám ještě docela dobrou česnečku, kterou kazilo jen plující syrové vejce a potom thajské rizoto, které kazila rozvařená rýže. Což je u rizota vada dosti podstatná. To jsem si opravdu nevybral dobře. Jediným kladem je, že žaludek je rizotem důkladně ucpán. Už je docela pozdě, tak si rychle kupujene nealko a mažeme po silnici do vyhlídnutého lesa. Je to asi jediný rovný les ve Beskydech a tak najít bydliště není problém.

Leoš pojal ubytování skutečně velkoryse a důkladně si umetá úložiště o velikosti několika akrů. Vešlo by se mu tam ještě pár lidí, nebo jeden velký medvěd. Já jsem si připravil poněkud skromnější, ale přesto dostatečné bydlení. Po tradiční večerní debatě jdeme spát. Byl to docela náročný den.

Ráno jak vymalované, v klidu beze spěchu se zabalíme. Z cesty za křovím je slyšet hlasitá debata nějakých pochodujícíh turistů. Zrovna se mi chce kýchnout, tak to pustím bez omezení ven. Lesem se rozlehne výkřik raněného srnce. Na cestě je okamžitě ticho jak po pěšině. Škoda, že přes křoví nevidíme, jak se túristi tváří.

Takto rozveselení jdeme na silnici a po ní směr Ostravice. To bude naše konečná. Sice diskutujeme, jestli ještě nevyběhneme na Lysou horu, ale to je jen akademická debata. Stav našich tělesných schránek něco takového témeř vylučuje. Po pár kilometrech dojdeme k nádrži Šance, bohužel nekoupací. Přejdeme po hrázi a pokračujeme málo frekventovanou cestou. Konečně je tady Ostravice i s hospodou naproti nádraží. Tentokrát mi ten Radegast chutná mimořádně. Navíc si ještě dáme koleno s hořčicí a křenem a už utíkáme na vláček. Ve Frýdlantě přestupujeme do většího a ten s náma uhání k Ostravě.

Ani ten přesun do Ostravy nebyl nezajímavý, jsem v těchto končinách poprvé a tak se zájmem sleduji, jak vlak kličkuje mezi haldami. A ten odér má taky něco do sebe. V Ostravě máme dost času a tak si zajdem do nedalekého hotelu na pivo. Samozřejmě Radegast. Z rychlíku pak ještě zahlédneme Lysou horu. Tam se půjde příště. Prý je tam nahoře hospoda.



Trasy:

Pátek 27.6. 2008: Veřovice - Pindula - Kaní (677 m) - Velká Polana (980 m) - Radhošť (1029 m)- Pustevny (20 km)

Sobota 28.6. 2008: Tanečnica (1084 m)- Čertův Mlýn (1205 m)- chata Martiňák - Srdce Beskyd - Staré Hamry (25 km)

Neděle 29.6. 2008: Staré Hamry - Ostravice (8 km)