DOLOMITI 2001

I podruhé si s Ivou vybíráme k horské části naší dovolené Dolomity. A protože Misurina je po loňsku bůhvíproč nežádoucí, vydáváme se tentokrát trochu dál. Za Cortinou se vyšplháme na Passo Falzarego, z něho sjedeme do Arabby. Následuje další výjezd, tentokrát na Passo Pordoi (2237 m) a sešup do městečka Canazei, kde jsme se původně zamýšleli zabydlet. Camp je ovšem plný a tak jsme odkázáni pár kilometrů dál, do Campitella. Tam je naštěstí volno. Camp Miravalle na úrovni, dobře vybavený, za stanem šumící řeka, výhled na stmé štíty skupiny Langkofel. Co víc si přát, že?

SASS DE ROCCA

První túra je tzv. zahřívací a aklimatizační, to znamená lehká. Vydáváme se pěšky z campu podél řeky do Canazei a ještě dále do Alby (1520 m). Tam nasedáme na lanovku, která nás vyveze (á 9.500,- lir) na Ciampac (obr.1 - 2147 m), což je malé lyžařské středisko v menší horské skupině Sass de Rocca. Odtud již funíme pěšky do sedla a pak po značené cestě po travnatém hřebínku (obr.2). Otevírají se nám krásné výhledy jak na Marmoladu tak na celé Gruppo Sella (obr.4). Skrze štěrbinu Forcia Neigra (2509 m) se vracíme na Ciampac a sestupujeme až do Alby.

PIZ BOE

Tato túra by nás měla dovést až na nejvyšší bod skupiny Sella, vrchol Piz Boé. Skupina Sella je mohutný hradbovitý masív s kolmými stěnami a náhorní plošinou. Autem se vyškrábeme do sedla Passo Sella a pokračujeme kolem celé horské skupiny až do Corvary. Kabinkovou lanovkou a následně sedačkou vyjíždíme k chatě Rifugio Vallon (obr.1). To už jsme v tzv. "tvrdých" horách, to jest bez jakékoliv vegetace, hlíny a bláta. Počasí je přiměřené, polojasno.

Po cestě vedoucí pod skalní stěnou přicházíme až k suťovisku, v jehož horní části je strmé sněhové pole (obr.2). Vůdce výpravy rozhodl, že nemá cenu se vracet bez boje, tak se jdeme podívat alespoň ke sněhu. Jdeme není ten správný výraz, spíše se škrábeme po čtyřech v podkluzující jemné suti. Vůdce výpravy rozhodl, že nemá cenu se po té zatracené suti vracet a že zkusíme vystoupit po sněhu. Před námi to někteří jednotlivci zvládli. Jiní to zase nezvládli a vrací se. My naštěstí máme hůlky (každý jednu) a tak zkoušíme pomalu stoupat (obr.3) nahoru.

Jde to docela dobře, člověk se musí neustále soustředit. Uklouznutí a pád dolů by znamenal jisté 'potíže'. Naštěstí je sníh od slunka měkký a vyšlapané stupy nekloužou. Přesto neustále koukám za sebe po Ivě a radím "Neotáčej se, nedívej se dolů, dívej se kam šlapeš, nejdřív zkus a pak šlápni..." a podobné chytré rady. Za chvilku jsme nahoře a dáváme zaslouženou pauzu. Dále cesta pokračuje náhorním terénem, přes několik sněhových jazyků (obr.4) a dlouhým stoupáním až na vrchol Piz Boé (obr.5,12 - 3152 m). Iva má první třítisícovku, ale moc to neprožívá. Spíš funí.

Krásný výhled - naproti Marmolada se svým ledovcem, hluboko pod námi Passo Pordoi, v dáli na druhé straně vidíme Tofany a Lagazuoi. Za masívem Selly vykukuje přes průsmyk Passo Sella skupina Langkofel (obr.7)

V chatě na vrcholu (obr.10) zakoupíme pohledy, trochu se občerstvíme a jdeme dolů. Samozřejmě jinou cestou. Zpočátku po hřebínku (obr.8), kde se nám otvírají další výhledy, především ná známý horolezecký ráj, věže Sella (obr.9). Sestoupíme z hřebínku na náhorní plato a z něho se spouštíme po kančích cestičkách na skalních římsách ze stěny dolů. Cesta je označená jako lehká ferrata. Sestup je bezproblémový (obr.11), jenom dole Iva nevěří svým očím, kudy jsme to slezli. Na chatě Rifugio Vallon si dáme zasloužené pivo a jedeme lanovkou dolů. Vydařený den!

ROSENGARTEN

Na poslední túru se vypravíme do oblasti skupiny Rosengarten. Opět si pomůžeme lanovkou (á 19.000,- lir) z Frommer Alm (1743 m) na chatu Rosengartenhütte (2337 m). Po dobře zajištěné krátké kolmé skále se dostaneme na suťovisko (obr.2) a vydáme se po cestě č.542 doleva ke zdánlivě neprostupné stěně. Až z větší blízkosti jsou na ní vidět malinké barevné tečky těch co šli před náma. Rozechvění je všeobecné - co nás to tady čeká? Je to přece popsáno jako lehká ferrata, ne?

Nakonec to není tak zlý, to co zespodu vypadá jako cesta pro lehkomyslné hazardéry, je ve skutečnosti bezpečná a dobře zajištěná ferrata, díky které můžeme prolízat nejrůznějšími průrvami v na první pohled neprostupné stěně (obr.4). A na závěr jedna lahůdka - strmý sněhový kuloár, který musíme pečlivě navázaní opatrně překročit (obr.5). Připomíná prudkou klouzačku, která pak dole končí kolmou stěnou. Po zdolání i této překážky následuje závěrečný výšvih a jsme nahoře v sedle Santnerpass (2761 m). A co je nejlepší, Iva to zvládla v pohodě bez strachu. Třeba se jí začnou ferraty nakonec líbit.

Jsme nedaleko chaty Rifugio Santner. Není z největších, ale je to učiněné 'orlí hnízdo' obklopené kolmými stěnami okolních špičatých vrcholů (obr.6,7). Chata je plná tak, že ani nejdeme dovnitř, ale pokračujme dál.

Překvapením ještě není konec... Otevře se před námi pohled do kotliny, kterou uzavírají bizarní tvary štíhlých věží Vajolet (obr.8). Je na ně nádherný pohled, ovšem počasí se nějak kazí, tak raději rychle sestoupíme k chatě Rifugio Re Alberto I. (2621 m). Tam venku posvačíme a zajdeme dovnitř na jedno zasloužený echt italský capuccino.

Následuje dlouhý sestup k chatě Rifugio Vajolet (2243 m), naproti davům turistů (obr.9). Tuto chatu ovšem mineme a vydáváme se po cestě doprava po úbočí. Ještě toho máme dost před sebou a někde nedaleko krouží bouřka. Nebylo by moc příjemné to chytit ve skalách.

Máme lehce nahnáno, takže je přesun po cestě č.541 rychlý a nemluvný. Když stoupáme do sedýlka Passo delle Coronelle (2630 m), skutečně začíná lehce pršet. Naštěstí je to jen přeháňka. I tak jsme v sedle tak rychle, že se sami divíme (obr.11). Pak už jenom sestoupíme písčitým žlabem a následně po známém suťovisku k naší výchozí chatě a bez otálení sedáme na lanovku.

Tak to by bylo z Dolomitů léta páně 2001 asi tak vše. Pak už následovala část odpočinková, koupací, potápěcí, spalovací, rudnoucí a loupací. Pro velký úspěch opět v Novigradu.

25. - 29.7. 2001