Toulovcovy Maštale 2007

Učastníci: Milan, jeho syn Petr a já

Jaro roku 2007 je tak teplé, že mě napadlo si vyrazit na čundr i v tomto brzkém období. Nikam moc daleko, ale alespoň na dvě noci. Dokonce jsem se domluvil s Milanem, že se částečně zúčastní i on. A tak jsem předposlední dubnový den vyrazil rychlíkem do Havlbrodu a pokračoval pomalíkem až do Žďárce u Skutče. Z vlaku jsem vyběhl optimisticky v kraťasech, ale hned za nádražím jsem vyhledal houští a svižně se převlékl do dlouhasů. Zas takové teplo nebylo. Ve Skutči jsem navštívil restauraci U Jonáše, kde jsem byl již na jednom z minulých čundrů. Po vydatném občerstvení jsem se vydal kolem Botany přes Štěpánov do lesů, které podle mapy měly být ploché a tudíž spací.

Zapadající slunce rozzářílo okolní žlutozelené lány řepky a tak jsem neodolal a fotil o 106. Les byl sice rovný, ale velmi zarostlý. Dlouho jsem bloudil a hledal nějakou smrčinu vysypanou jehličím. Nakonec jsem jednu našel s docela dobrým spacím flekem.

Ovšem teplota šla rapidně dolů a proto jsem na sebe oblékl všechno co mám a otevřel flašku s fernetem. Když už nebylo vůbec vidět, zalezl jsem do svého letního lehkého spacáku a utěsnil všechny fuky.

Moc to nepomáhalo, řekl bych že bylo kolem nuly nebo lehce pod. Zahřál jsem se jenom když jsem do spacáku strčil i hlavu a funěl dovnitř. Ale to nešlo vydržet pořád. Nakonec přece jen přišlo ráno a na spacák začalo svítit slunce. Po rozmrznutí jsem vyrazil z lesa po silnici na Zbožnov a dále směrem na Předhradí, kde jsem měl sraz s Milanem. Před Předhradím jsem po známé cestě prošel lomem a hledal zkratku proti proudu Krounky, abych se nemusel škrábat do protisvahu. Během průzkumu jsem potkal nějakého místního chlapíka, který mi prozradil, že tudy cesta nevede. Cestička sice vede až k zámku, ale je tam zamčená branka, protože jim prý tudy utíkali důchodci. Ale že bych mohl přelézt skálu nad řekou a pak už to prý půjde.

Tak jsem to zkusil. Ze začátku to šlo, ale pak začala být skála poněkud neschůdná a než bych riskoval pád s báglem do vody, raději jsem se vrátil a vydal se spořádaně po červené. Vylezl jsem na kopec, o pár set metrů dál zase slezl dolů a vzápětí se po silnici vyšplhal do Předhradí.

Po téměř dvou letech od této akce jsem dostal dopis od místní obyvatelky Zuzky, která v reakci na výše uvedený popis mého bloudění podává následující vysvětlení: Dobrý den, u lomu pod hradem se dá dostat do vesnice snadno. Překročíte mostek - ten hned pod hradem, ne ten první od rybníčku, až ten za lomem a dáte se volně doprava. Dostanete se k úzkému přítoku a překročíte jej. Po jeho břehu vzhůru proti proudu vede stezka do vsi. Navede vás tam malý mostek, překročíte a příkře nahoru. Jste ve vsi. Nově je otevřena hospoda v panské zahradě. Zdraví Zuzi.
Zuzce děkuji a zdravím do Předhradí. Kdoví, třeba se do těch krásných končin vrátím i potřetí. A nyní zpět do reálu jara roku 2007:

Pamatuji si, že posledně tu neměli žádnou použitelnou hospodu. A nezklamali ani tentokrát. Naštěstí je otevřená samice a tak si dávám lahváč a čekám na Milana, který smskoval z vlaku, že je tam strašný horko. Říkal jsem si lehce potměšile "Akumuluj hochu, akumuluj. Bude se to hodit" A již Milan vychází zpoza zatáčky! A co to, nejde sám! Je s ním jeho synek Petr. Tak to má být, mladí se musí zaučovat. Na přivítanou si dám ještě jeden lahváč.

Z Předhradí vyrážíme již ve třech a tudíž veseleji. Nadržení Dobeši cválají vpřed a sotva jim stačím. Kráčíme krásnou jarní krajinou a kocháme se barvami, které na letních čundrech nevidíme. Přes několik bezhospodových dědin se dostáváme do Zderazu, kde je naštěstí otevřená zahrádka Na Rozcestí. Je to vítané osvěžení, pivo dobré a místní psi přítulní. Nedaleko Zderazu je kaňon zvaný Pivnická Rokle, kde jsem kdysi byl s Pavlem a Ivama a rád bych ji ukázal i Milanovi, naivně se domnívajíce, že se mu to bude líbit.

Přes prašné pole vstupujeme do lesa a na vhodném místě sestupujeme do rokle. Asi se tudy přehnala nějaká větší voda, protože to moc nepoznávám.

Zkoušíme několik cest, ale všechny jsou neprůchodné. Ale nacházíme zkratku přes kopec, kterou se dostáváme do vlastního kaňonu. Milan stále více remcá. Petřík naštěstí ne. Procházíme kaňonem, místy docela dobrodružně.

Nevím, co se na tom Milanovi nelíbilo. Tohle na čundru ještě nezažil... ale těch keců...

No a tak se vracíme do Zderazu a já se zatvrzuji: Už ho nikdy nevezmu do Pivnické Rokle! Nevděčníka nevděčnýho... Nezdá se, že by mu to vadilo.

Postupně se noříme do hlubin Toulovcových maštalí. Obdivujeme skalní města a nechápeme okolní vesnice, kde nemají hospodu. Cesta vede nahoru a dolů a žízeň roste.

Lidí a psů všude spousty, ale přesto je stále na co se dívat.

V centru Toulovcových maštalí je takový jakýsi skalní labyrintík, kde se Dobeši vmžiku ztrácejí. Ještě že tam jsem já, který to tam znám a několika dobře mířenými radami shora jim ukazuji kudy ven.

Po záchraně ztracenců se již bez otálení vydáváme do Budislavi, kde snad bude otevřená hospoda. Pamatuji si z poslední návštěvy, že zde mají hnusný pivo a nedobrý jídlo. Ano, ani zde se nic nemění. Budislav je prostě konstanta. Pivo piju s odporem, ale lepší než zůstat střízlivej. Polívka ucházející, guláš celkem humus. Milana ještě vysílám coby kontrolního chrousta na benzínku, aby sehnal nealko. Podaří se a my opouštíme Budislav. Noříme se do lesa a nedaleko chaty Radom neomylně nacházíme jediný smrkový lesík široko daleko. Utáboříme se a začínáme se zahřívat konzumací lihovin (kromě Petříka, samozřejmě, ten má na to čas). Moc to nepomáhá, ale začíná nám to být jedno.

Přesto je v noci zase kosa jak sviňa. Těším se na ráno, jak zase krásně rozmrznu.

Po snídani vyrážíme známou cestou přes Lubnou na Poličku. Je opět krásně, radost pohledět. Všechno kvete, včelky bzučí, srnky prchají a my funíme. Škoda jen, že cestou není žádná hospoda. Musíme to vydržet do Poličky.

Procházíme obcí Široký Důl a značka nás chce mermomocí provést místním JZD. To by ještě šlo, ale cedule s výhružným nápisem nás už lehce znepokojuje. Chvíli přemýšlíme co by nás tam kromě nemoci šílených krav mohlo čekat. A tak to risknem a projdem. Nestalo se nic. Tento text píšu po více než půl roce a z nikoho z nás se šílená kráva nestala.

Projdem lesem, překročíme státní silnici a po chvíli i místní lokální železnou dráhu a blížíme se k Poličce. Žízeň je veliká, ale protože mám na hospody v Poličce též nevalné vzpomínky, je potřeba si důkladně vybrat. Zavrhuji hospody na náměstí a míříme o kus dál, kde jsem kdysi spočinul během cyklistického výletu. Ano, je to hospůdka APALUCHA a je to správná volba! Prostředí příjemný, pivo výborný a krmivo jakbysmet. Zdržujeme se co nejdýl to jde. Cestou na nádraží se stavujeme ještě nedaleho stanice v bezejmenné putyce, ale to byla chyba. Pivo humus. I přes tento rozpačitý závěr to byl kvalitní čundr a není důvod podobnou akci na jiném jaře zopakovat. Za předpokladu, že bude dobré počasí a já budu mít jiný spacák



Trasa:
29.4.2007 - Žďárec u Skutče - Skuteč - Štěpánov - nocleh v lese Příloha

30.4.2007 - Zbožnov - Předhradí - Perálec - Zderaz - Pivnická rokle - Zderaz - Toulovcovy Maštale - Budislav - nocleh v Poříčském lese

1.5.2007 - Lubná - Široký Důl - Polička

Celkem asi 40km