Tour de Slovakia 1983

Učastníci: Milan a já

To už je tak dávno, že si to nikdo pořádně nepamatuje. Ani já, ani Milan, ani žába v lomu, ani Jano v hospodě v Čičmanech, ani stádo ovcí tamtéž, ani chlap s kolem. Je to tak dávno, že je to něco jako středověk. Takže toto jsou už jen střípky sepsané na poslední chvíli, dřív než to zapomeneme úplně.

Jednoho dne roku 1983 jsme se s Milanem rozhodli, že je nám Morava na čundrování malá a tedy že je nezbytně nutné rozšířit si obzory. Ale zase aby to nebylo moc daleko. Milan cosi vykládal u Súľovských vrších. Já jsem o nich ve svém tehdy dosud krátkém životě neslyšel, ale budiž. Nasedli jsme tedy na rychlík, který tehdy z Brna ještě jezdil až do Trenčianské Teplé. Na další přípoj bylo dost času a tak jsme si řekli, že ochutnáme slovenské pivo, o kterém se již tehdy mluvilo pouze s despektem. A byla to pravda pravdoucí. V nádražní putyce mi donesli pivo, které mělo nazelenalou pěnu. A bylo mimořádně hnusný. Tak hnusný pivo jsem ani doteď, 24 let poté, nepil. A že už jsem jich vypil dost....

Otřeseni tímto zážitkem jsme nastoupili do vlaku směr Povážská Bystrica. Cestou jsme si ale udělali jednu zastávku a to v Iľavě, to jsme nemohli jen tak minout. Je tam totiž kriminál, kam jsou údajně posíláni neúspěšní inženýři, co jim třeba spadne most nebo tak. Tak nám to vykládal pan učitel Sotolář, který nás učil obor pružnost a pevnost na strojárně v Brně, kde jsme se na ty inženýry v té době učili. Tak jsme si věznici obhlédli a panu učiteli Sotolářovi poslali zamřížovaný pohled. Připadalo nám to vtipné.

Opět jsme popojeli vlakem. Povážskou Bystricu jsme minuli a před průvodčím prchli až v Povážské Teplé. Dále už po svých jsme prošli Manínskou Tiesňavu a hned za ní si našli nocležiště. Bylo to na kraji lesa na mírném svahu.

Tehdy jsme ještě nevěděli, jak si najít dobré lesní bydliště. Stavěli jsme stan ze dvou celt kde Milan spal paralelně k jedné straně čtvercové základny a já úhlopříčně zalomen kolem centrálního stožáru.

Druhý den jsme došli do vesnice Vrchteplá a marně hledali hospodu. Myslím, že jsme tam navštívili obchod a koupili paštiky nebo tak něco.

Potom jsme již vstoupili do Súľovských vrchů a vystoupili na skalnatý ale zalesněný vrchol Žibrid. Byl tam myslím nějaký kříž s vrcholovou knihou, kde jsme se samozřejmě zapsali.

Trochu jsme tam lelkovali, rozhlíželi se po okolí hornatém okolí, ze kterého vystupovaly vápencové skály a navzájem se vyfotili. Tehdy se ještě fotilo na film, takže jsme snímky šetřili.

Ze Žibridu jsme pak sešli do Rajce, kde se Milan cítil hned skoro jako doma. Tam jsme navštívili samošku, koupili si lahváče a na náměstí spořádali onu paštiku z Vrchteplé a lahváčem zapili.

Další cesta vedla už po silnici do Rajecké Lesné, kde jsme se už jako doma cítili oba. Za zmínku stojí, že nás při další cestě zastavili příslušníci VB v bíložlutém žigulíku a začali se blbě vyptávat a kontrolovat občanky. Hlavně je zaujal Milanův vojenský útočný nůž, který hrdě nosil v pochvě u pasu. Nakonec mu ho nesebrali, protože jim řekl, že má kamaráda na vojně. Dodnes nechápu, jak mohla tato nejapná výmluva zabrat, ale faktem je, že zanechali buzerování a odjeli.

My jsme dokráčeli až k jakémusi opuštěnému lomu, kde jsme rozbili stan. Ten byl bez podlážky, pouze dvě spojené celty. Když jsem ráno ještě vleže odhrnul cíp plachty, koukal jsem do očí obrovské žábě. Byla velká jako králík a nic neříkala. Já jsem tedy taky nic neříkal a spustil jsem plachtu, aby náhodou nechtěla na návštěvu. Když jsem se konečně vymotal ze stanu, byla už pryč.

Pokračovali jsme po silnici až jsme došli pod jakousi majestátní horu. Pohled do mapy nám oznámil, že je to Kľak. O kousek dál jsme došli do Fačkova a tam ze silnice na Kľak odbočovala značka. Tak jsme se po ní vydali.

Ze začátku dobrý, ale pak začala cesta prudce stoupat. Pro naše netrénovaná tělička to byl docela záhul a potili jsme se jak dveře od chlíva.

Couvnout ale před touto výzvou nešlo a tak nám nezbylo, než se vyškrábat až na vrcholec. Ten již holý a poměrně obsazený lidmi, kteří to vzali z Fačkovského sedla po pohodlné cestě.

Fotíme se navzájem v dobyvatelských pózách a nakonec se ještě necháme vyfotit místním domorodcem oba dva v póze spíše zmrzlé, než dobyvatelské.

Poté jsem sestoupili do Fačkovského sedla, kde jsme v hospodě oslavili výstup pivem. Jak chutnalo si již nepamatuju, takže asi docela dobře.

Další postup jsme si naplánovali tak, že sestoupíme směrem na Fačkov a u odbočky se vydáme do Čičman, o kterých jsem četl někde v ABC nebo snad ještě v Ohníčku, že tam snad mají nějaké malované chalupy či co. Nedošli jsme daleko, zastavil nám nějaký místní chlápek a k té odbočce nás dovezl autem. Tuším, že to byla bleděmodrá Škoda 100. Milan se naopak domnívá, že to byl Trabant. Asi to už nevyřešíme. Prošli jsme Čičmany a obdivovali malované chalupy. Dodnes si pamatuju, že v jedné z nich bylo otevřené okno a z něho se linula píseň Do You Really Want To Hurt Me od přihřátého Boy George. Jen co jsme ji našli, hned jsme zalezli do hospody, tedy spíše do krčmy. Nevábná místnost, ale měli otevřeno. Dali jsme si pivo a asi nějaké jídlo (salám s cibulí nebo tak nějak), když si k nám přisedl Jano, postarší to čičmaňan a pak už to šlo s námi jenom z kopce. Řešili jsme moravsko-slovenské vztahy a přitom popíjeli nejen pivo ale i borovičku a podle toho jsme i vypadali. Nakonec nám Jano poradil, že na louce nad vesnicí je nějaký seník a že se tam můžeme vyspat. Louku jsme našli, seník jsme nenašli a tak jsme postavili stan na té louce na relativně rovném místě.

V noci jsem měl dojem, že se k našemu stanu přikradl srnec a strašlivě štěká. Pak jsem zase usnul.

Ráno bylo kolem našeho stanu nějak živo. Vystrčili jsme hlavy a pohlédli do očí několika desítkám ovcí, které kolem našeho stanu utvořili kruh. Po chvíli přišel bača, popřál nám dobré ráno a ovce odehnal. Mohli jsme vylézt. Milan se pak přiznal, že v noci to nebyl srnec nýbrž on a že vedle stanu potupně vrhnul. Před spaním prý pozřel luncheon meat a ten mu neudělal dobře. Záhada tím byla vyřešena.

Slezli jsme zase do Čičman a vydali se po značce směrem na Pružinu. Název této obce se nam zdál velice srandovní, protože předmět téhož názvu byl důkladným sítem našeho studia na strojárně. Vylezli jsme lesem na jakési sedlo a jali se spouštět dolů, když v tom proti nám se plahočí chlap v tílku a tlačí do kopce obstarožní kolo. Jakmile nás spatří, kolo pustí na zem a zvolá "Ééééj chlapci, kde sa tu beriete?" Když mu prozradíme, že jsme z Brna a okolí, zakřičí nadšeně "Moravci to boli vždycky bratia! Česi sú falošní, ale Moravci sú naši!" Chvíli se družíme a pak pokračujeme v sestupu a on s kolem ve výstupu. Ještě dlouho slyšíme jeho Ééééj...

Cesta do Pružiny byla dlouhá a bylo horko. Na vhodném místě jsme tedy dali pauzu a já se šel nesměle vykoupat do jakési tůňky v potoce. Milan jistil batohy a na koupel rezignoval. Tato nechuť ke koupání mu vydrží i nadále a po mnoho dalších čundrů bude bedlivým strážcem batohů.

Nakonec jsme přece jen dorazili do Pružiny a tento okamžik zvěčnili i pro budoucí generace.

V Pružině samotné jsme navštívili restauraci na náměstí, ovšem byla to taková ta klasická socialistická prefabrikovaná novostavba s neochotnou obsluhou. Bylo už načase vybrat si nocleh a tak jsme se rozhlédli po okolních kopcích. Nikde žádná rovina, proto jsme usoudili, že se budeme muset na některý z nich vyškrábat a přenocovat na vrcholu. Tak se i stalo, postavili jsme stan pod vrcholem zalesněného kopce nad Pružinou. Foukal sice dost silný vítr, ale to nám nezabránilo, aby jsme mladicky nerozvážně nerozdělali oheň. Místo pohody u táboráčku jsme ale záhy museli poskakovat kolem ohniště a udupávat hořicí suchou trávu. Podařilo se a do černé kroniky jsme se tentokrát nezapsali. Ráno jsme se rozhlédli po okolí a spatřili jsme sloup dýmu stoupající z vrcholu protějšího kopce. Usoudili jsme, že buď je to sopka, a nebo tam někdo nezvládl uhasit svůj táborák.

Další průběh čundru už byl dost nezajímavý a proto si z něj moc nepamatujeme. Z Pružiny jsme odjeli autobusem do Povážské Bystrice, tam jsme si dali v bufetu polívku a přejeli vlakem do Nosic k přehradě. Přehrada byla nekoupací a tak jsme poblíž v lese přespali a na druhý den odjeli domů. Tento čundr se pak poprávu zařadil mezi klasické výpravy a často na jednotlivé epizody vzpomínáme polehávajíce v lese a popíjejíce fernet na čundrech současných.



Trasa:
Povážská Teplá - Manínská Tiesňava - Vrchteplá - Žibrid - Rajec - Rajecká Lesná - Fačkov - Kľak - Fačkovské sedlo - Čičmany (stopem) - Pružina - Považská Bystrica (busem) - Nosice (vlakem)