ZILLERTAL

Počasí se nějak pohoršilo a tak mu zkoušíme ujet někam dál. Stejně jako včera nám nezbývá, než vstát za kuropění abychom už v sedm byli naskládaní v autobuse. Tentokrát sjedeme dolů do Jenbachu a přes Inntal vjíždíme do širokého údolí Zillertal. Přes Mayrhofen se dostaneme do bočního údolí Zemmtal a po placené silnici vyšplháme až k přehradě Schlegeisspeicher do výšky 1782 m (obr.1). Počasí se nijak výrazně nelepší, ale nemá cenu vyčkávat. Áčko startuje čtvrt hodiny před devátou po příjemné cestě na chatu Friesenberghaus. Ovšem idyla brzy končí. Asi v polovině výstupu začnou sem tam poletovat kapky. A tady se ukazuje, kdo má rozum a kdo je tvrďák. Ženy okamžitě vybalují pláštěnky a kompletně se do nich halí. Tvrdí muži dělají, že si ničeho nevšimli a kráčí dál. Já coby zkušený turista přesunuju alespoň deštník do pohotovostní polohy. Pokud prší vertikálně, je deštník ideální vodoodpudivý nástroj. Pokud prší horizontálně, je jedno co člověk aplikuje.

Zlomový okamžik na sebe nenechá dlouho čekat. Mírný deštík se během okamžiku mění v průtrž. Ženy se ještě více choulí do pláštěnek, já tasím paraple. Prší vertikálně, deštník chrání spolehlivě. Přečkává i krupobití, což se ovšem nedá říct o tvrďácích. Ti přestávají předstírat, že se nic neděje a vytahují v prudkém lijáku pláštěnky a pokoušejí se je natáhnout s pochybným úspěchem na beznadějně promočená těla. Jejich utrpení naštěstí netrvá dlouho, chata Friesenberghaus (obr.4 - 2477 m) je naštěstí již blízko a za chvilku jsme tam. Příjemná chata nabízí i příjemné posezení. K dispozici je mimo jiné točené pivo, čaj, svařák a výborná polévka. Mladý flegmatický číšník nestačí nosit. Naštěstí jsou pryč ty doby, kdy si český turista rozmýšlel, zda si dá čaj nebo se raději napije venku z okapu.

Ovšem tato chata není dnešní cíl, nýbrž jen mezistupeň. Je teprve poledne a nezbývá než se sebrat a jít dál. Naštěstí již neprší a počasí se začíná probírat (obr.2,3). Skupina A* má za cíl výstup na vrchol Hoher Riffler, kam by to mělo být ještě bratru 800 výškových metrů. Jenže jak se po chvíli ukazuje, nahoru nevede cesta. Prudký svah posetý velkými balvany existenci jakékoliv cesty vylučuje a tak se řídíme pouze občasnými značkami na šutrech. Tak toto není můj oblíbený terén. Zvláště když po překonání terénního prahu se místo vytouženého vrcholu zjeví další, ještě prudší krpál. Mám chuť to otočit. Jenže když vidím vysoko nade mnou hopkovat po kamenech "podunajského kamzíka" Prisku (obr.5), která si v neschůdném terénu vykračuje jako doma na Žitném ostrově, vzbouří se ve mě zbytky ješitnosti: Toho bohdá nebude abych vzdal! A tak s plahočím výš a výš až jsem úplně nejvýš. Sice poslední, ale přece, po více než dvou hodinách od chaty. Po několika locích životodárných lektvarů z čutor kamarádů okamžitě pookřívám a tasím foťák. Takový výkon si zaslouží gruppenfoto vrcholového týmu (obr.6).

Na jedné straně vidíme hluboko dole přehradu Schlegeisspeicher, na straně druhé lyžařské středisko Hintertux. Tam to ovšem připomíná spíš měsíční krajinu. To je jedna z věcí, které Rakušákům dost zazlívám. Že jsou schopni v zájmu budování masových rekreačních center zcela zdevastovat rozsáhlé horské oblasti. Na to vše se dívá masív Gefrorene Wand a za ní v mracích Olperer (obr.7). Sestup z Hoher Riffleru není o nic lehčí než výstup. V půli cesty potkáváme flegmatického číšníka z chaty. Jen tak v teniskách hopkuje po šutrech nahoru. Já funím dolů. Na chatě se stavíme na jedno zasloužený točený. Ani nestačí spadnout pěna a flegmatický čišník už je s veselým úsměvem z vrcholu zpátky. No jo, mládí.... Sestup od chaty jej už dost nudný a na můj vkus poněkud rychlý. Dole u autobusu jsme v šest večer. Já jsem sice utahaný jako kůň, ale s dobrým pocitem. Nakonec to vlastně byla perfektní túra. Až na ty šutry.

Převýšení celkem 1500 m, čas 9 hodin
Středa - 23.7. 2003