SONNJOCH

Původní plán dnešní túry počítal pro skupinu "super A" s výstupem zajištěnou cestou na vrchol Lamsenspitze, ovšem našemu vedení se přece jen nějak nepozdává počasí a tak vyrážíme na Sonnjoch. Prý to taky není k zahození. Z údolí Falzthurntal, přesněji od osady Gramai Alm Niederleger, kam jsme přijeli od Pertisau (obr.1), stoupáme nejdřív lesem a pak pastvinami až k chatě Gramai Alm Hochleger (obr.2 - 1756 m). Nijak extra mi to nešlape a tak tam přicházím se Zuzkou poslední. Skočím si jen pro razítko do mapy a šlapu dál do sedla Gramai Joch, žádný zdržování.

Cesta ze sedla na Sonnjoch nejdříve trochu zakličkuje v kosodřevině a pak stoupá volným terénem. Dáme krátkou pauzu a najednou koukáme, kousek od nás vesele skotačí stádečko kozorožců! To je ta chvíle pro majitele fotoaparátů, začínají lovy beze zbraní. Rozdíl je jen v přístupu. Zatímco Pavel se plíží jak komanč (myšleno indián) ke zvířatům, toužíce získat co nejlepší záběry, já vsedě použiji zoom, neboť mé chvějící se nohy jakékoliv plížení odmítají. Kozorožcům jsou ovšem naše prostocviky dost volný a užívají si polední siesty (obr.3). Po ukojení vášní pokračujeme ve výstupu a za nějakou chvíli jsme na vrcholu Sonnjochu (obr.4 - 2457 m).

Viditelnost není ideální, ale přesto jasně rozeznáváme příjezdové údolí Falzthurntal i s kouskem Achensee, vlevo přes hřeben je Engtal a když se otočíme, máme jako na dlani vrchol Lamsenspitze a vpravo pod stěnou pak naši úterní výstupovou cestu z Engtalu na Hohl Joch. Sestup do sedla Gramai Joch je po stejné cestě, ovšem aby to nebylo tak lehký, vystoupáme ještě na vrcholek Hahnkampl (2080 m) překřtěný na "Drůbežárnu". Z něj je krásný výhled na kompletní mohutný Sonnjoch (obr.6), kde v podstatě můžeme vidět celou výstupovou cestu.

Ale naše pozornost se stále více stáčí na stranu opačnou, kde mezi skálami pod mohutnou Lamsenspitze vykukuje chata Lamsenjochhütte (obr.7), nám žíznivcům místo to jistě zaslíbené. A po rychlém pochodu po vrstevnici, kdy protijdoucí turisty škádlíme tím, že je zdravíme každý jiným jazykem, jsme tam.

Bez zbytečného brždění naklapeme do výčepu. Se škopkem v ruce se pak posadíme na mez a obdivujeme překrásné panorama. Někteří nejmenovaní jedinci (Tomáš) jsou nadšení do takové míry, že přemíru emocí ventilují neartikulovaným vítězným řevem (obr.8).

Je tam tak krásně, že si musím dát ještě jedno. Ovšem čas běží a musíme dolů. Sestup kamenitými serpentinami probíhá rychle především díky dostatečné dávce pohonných hmot načerpaných na chatrči. Jenom jednou sebou škrábnu (samozřejmě před zástupem udivených turistů) a už jsem dole.

Převýšení celkem 1500 m, čas 7 hodin
Pátek - 25.7.2003