AXAMER LIZUM

Ani dnes to nevypadá na ideální počasí. Když vystoupíme na liduprázdném parkovišti v Axamer Lizum (1564 m - obr.1), povaluje se tam jenom pár krav (obr.2). Je jim evidentně jedno, že se povalují v historickém dějišti závodů ve sjezdovém lyžování na všech, zatím 2 innsbruckých olympiádách. Hloupé nesportovní krávy. Počasí je celkem nadějné. Ještě lepší je, když Eman zjistí, že si můžeme pomoci lanovkou. Tak se i stane. Výjezd na Birgitzköpflhaus (2035 m) nám ušetří skoro 500 m.

Skupina "A" má v plánu ferrátový přechod skupiny Kalkkögel (obr.3), jediného to vápencového horstva ve Stubaiských Alpách, ostatní skupiny čeká výstup na vrchol Saile (2403 m), případně potulka kolem chaty. Áčko pod vedením Emana trochu ztratí výšku sestupem do sedla Halsl (obr.4 - 1992 m), pak ale nastane strmější výstup. Předbíhá nás jakýsi mladý Rakušák, který potvrzuje naše povětrnostní obavy: Po poledni jsou zde očekávány bouřky. No ale zatím to jde.

No a zanedlouho už vystoupáme ke skalám, nasadíme úvazy a vyrazíme na ferrátu "Lustige-Bergler-Steig", kterou Eman svérázně, ale poměrně přesně přetlumočil na "ferrátu veselého horala". Zatím to funguje, nikdo není nijak neveselý, natož smutný. Když vstoupíme do skal, scenérie se rázem mění. Najednou nejsme jako doposud v otevřené široké krajině ale v poměrně uzavřeném prostoru, obklopeni strmými skalisky (obr.5), ze kterých přímo dýchá syrovost vysokých hor. Mezi skalisky se vine pěšina, chvilku dolů, pak zas nahoru. První lano na sebe dlouho nenechá čekat.

Jako první veselý horal na ni vstupuje Eman a my ostatní kráčíme v jeho šlépějích. Ferráta není těžká, zato ale pestrá a zajímavá. Jediné obtížnější místo je úzký komínek, kterým se musíme vyškrabat nahoru. A nutno poznamenat, že někteří veselí horalé tam tak trochu uvíznou. Nakonec to všichni zvládnou v pohodě, i když se já musím přiznat, že jsem tento úsek přelezl dost blbě, jako začátečník. Pak ještě jeden skalní práh (obr.7) a už jsme na vrcholu Ampfersteinu (2556 m). Jenže spíše než na krásné panorama Stubaiských a Zillertalských Alp, koukáme na blížící se bouřku (obr.8) a přemýšlíme jak dál. Na pokračování cesty na další hřebeny to moc nevypadá, spíš jde o to, jak dolů. Před námi se tam nějací dva Rakušáci poukouší setoupit suťoviskem, ale když vidíme, jak při tom neustále spouští "rolling stones", neboli valící se kameny, rozhodneme se rozumně pro sestup stejnou cestou, kterou jsme vystoupili.

Netřeba zevrubně popisovat detaily, onu štěrbinu jsem slezl ještě blběji, než jsem ji vystoupil. Ze sedla Halsl pak sestupujeme přímo k Axamer Lizum. Lehce nám do toho krápe. Asi tak tři kapky do minuty, což ženám stačí, aby se zahalily do pláštěnek. Historie se neopakuje, u autobusu už neprší, takže plechový škopek od Zdenála si vychutnáme v suchu. Škoda toho počasí, mohla to být perfektní hřebenovka. Ale i ten Ampferstein stál rozhodně za to. A jak já říkám, ty hory nikam neutečou. Budou tady pořád a my máme šanci je (s jejich svolením) i nadále navštěvovat.

Převýšení 600 m nahoru, 1000 m dolů; čas 5 hodin
Čtvrtek - 24.7. 2003