MITTENWALD

Poslední túra nás zavede do nejzápadnější části Karwendelu. Dokonce kvůli tomu opět musíme překročit rakousko-německé hranice. Autobus s námi již v 7 ráno opouští camp a za Innsbruckem šplhá do Seefeldu. Hranice přejedeme v Scharnitz a za chvilku jsme v bavorském Mittenwaldu u lanovky Karwendelbahn (obr.1). Ta nás vyveze o úctyhodných 1300 metrů výš. Nahoře ve výšce 2244 m (obr.2) se dělíme na dvě skupiny.  Většina má za úkol vystoupit na vrchol Westliche Karwendelspitze (2384 m). Čtveřice hazardérů by ráda dosáhla téhož, ale k výstupu si zvolí krátkou ale těžkou (podle některých zdrojů dokonce extrémně těžkou) ferrátku přes bezejmenný hřebínek.

Když stojíme před prvním výšvihem (obr.3), všichni v blembácích, cítím jakési mrazení v oblasti páteře. Lezu jako poslední a prvních pár metrů věru není z kategorie snadných. Nejdůležitější ale je překonat chvilkové pocity bezradnosti, kdy nemůžu najít stup nebo chyt. Je jich tam totiž dost a na správném místě, takže po uklidnění to jde celkem dobře nahoru. Přelézám i kolmý stupeň a jsem na hřebínku. Od této chvíle je to poměrně snadná záležitost, hlavně udržet rovnováhu a nezakopnout o lano nebo něco jiného. Za chvilku ferráta krátkým sestupem končí a já si v sedýlku pod Westliche Karwendelspitze mohu sundat zcela zbytečnou helmu a otřít si jezero potu z čela. Většinová skupina, co šla po normální cestě mezitím dobyla vrchol a vrací se dolu. My ferratisti si nahoru po dohladka ušlapané šikmé skále samozřejmě taky vyběhnem (obr.4)

To ovšem byl pouze úvod dnešní náročné túry. Jen co slezeme z Westliche Karwendelspitze zpět do výchozího sedla (obr.5) už se zase připravujeme na další ferrátu, tentokrát to má být Mittenwalder Klettersteig. Známý Klettersteigatlas o ní zmiňuje následující: "Na této cca 5,5 km dlouhé, pečlivě zajištěné vysokohorské cestě, vedoucí po místy skalnatém, místy travnatém hraničním hřebeni, je instalováno dobrých 1500 m fixních lan, zhruba 70 m žebříků a několik krátkých, vzdušných dřevěných lávek. Cesta začíná u horní stanice lanovky Karwendelbahn a směřuje k malé chatě Tiroler Hütte pod Brunnsteinem. Za příznivého počasí není obtížná a nabízí grandiózní výhledy jak na blízké panorama Karwendelu, tak i do dálky na rozsáhlé "moře" vrcholů dalších horských skupin Alp. Jako u každé hřebenovky, i zde je nutno počítat se stálým střídáním výstupů a sestupů."

Tímto popisem je v podstatě řečeno vše. Ze začátku to vypadá jako brnkačka se spoustou lahůdek, jako jsou např. dlouhé žebříky (obr.6) nebo úzké lávky nad propastí vinoucí se kolem skalních stěn. Výhledy opravdu krásné, dole pod námi je malinký Mittenwald (obr.7) a za ním skupina Wetterstein (obr.8) s mojí starou známou Zugspitze. No jo, už je to 11 let, co jsem na ní po výstupu s převýšením 2200 m stanul.

Ale postupem času mě to nějak přestává bavit, leze na mě nějaká krize. V jedno sedýlku, kde máme krátkou pauzu, si s Petrem Dvořákem navzájem notujeme, že kdyby to šlo tak hned slezeme dolů, že už nás to nebaví a tak dále. Ale ono to dolů nejde, musíme dál. Před dalším ferátistickým úsekem je značka zapovídající vjezd cyklistům (obr.9). Ti Germáni opravdu myslí na všechno.... My vylezeme na nějaký vrcholek, asi Sulzleklammspitze - 2321 m, kde opět spočineme (obr.10) na vyhřátém lehce zatravněném vápenci. Pak už jen kus vratké hřebenovky a sestup do sedla.

Čeká nás nejnepříjemnější část túry. Sestup o 1200 m mi naštěstí zpříjemní nezdolný Tomáš se svojí placačkou (obr.11) s napoleonským obsahem a chata Brunnsteinhütte (obr.12 - 1560 m), kde nelze nevyužít místních služeb. Není slastnější pocit, než když si vyprahlý vysokohorský turista nalije do krku dvě chladivý točený a celou bytostí prožívá jejich postup zažívacím traktem a pak zpět do hlavy, která se příjemně zatočí. Je to odměna za celodenní štrapáci.

Zbytek sestupu již probíhá ve zcela uvolněné atmosféře, ke které ke značnému pobavení ostatních přispívá i dvořákovská otcovsko-synovská ohnivá výměna názorů kvůli jakési maličkosti. No jo, byli jsme celý den na slunci. Jakmile si oba muži uvědomí tlumené pochechtávání spolusestupujících, okamžitě se usmíří a zbytek cesty proběhne ve vzájemné harmonii.

A za chvilku jsme dole. Sestup nám trval tři hodiny (ovšem včetně hodinové pauzy na chatě). Z údolí máme impozantní výhled na téměř celý absolvovaný hřeben. Skoro se nechce věřit, že tamhle někde vysoko nahoře jsme celý den šlapali a šplhali. Ale je to pravda a hrudníky se dmou pýchou, kterou nížinný živočich nikdy nepozná. Nelze než dodat: Krásný den, krásná túra.

Převýšení: sestup 1500 m, čas 8 hodin
Sobota - 26.7. 2003