MAHNKOPF

Cesta k východišti této túry je vpravdě internacionální, neboť několikrát přejíždíme hranice mezi Rakouskem s Německem. Až na ty cedule není skoro poznat, u kterého germánského kmene zrovna jsme. Nakonec ve Vorderrissu, ještě v Německu, zabočíme do údolí Risstal, v jeho zhruba třetině přejedeme do Rakouska a už tam zůstanem. Následuje osada Hinterriss a závěr údolí, které se v ovšem už jmenuje Engtal. Není divu, kopce, které údolí svírají, ční do značných výšek. Projíždíme zvláštním přírodním jevem s názvem Grosser Ahornboden, jenž spočívá v exkluzívním výskytu javorů v údolních partiích. Jinak tam roste jenom tráva. Lesník Honza rozvíjí teorii, že praobyvatelé těchto končin jiné dřeviny systematicky vykáceli a javory tam nechali proto, aby si jejich dobytek měl kam zalézt do stínu. Dejme tomu. Po opuštění autobusu (1203 m) se nám naskytne velkolepé panorama sluncem ozářených bílých stěn kotliny Enger Grund (obr.1). Sálající slunce ovšem slibuje pěkný pařák.

Áčko s Emanem startuje v 8.45 jako první a za salaší Eng Alm začíná stoupat. Vzduch se téměř nehne a takže brzo začínám komplexně vlhnout. V rytmu mého kroku sleduji, jak mi z čelenky, z nosu, z uší a z fousů rytmicky odkapávají krůpěje potu. Ráz dva. Kap kap. Naštěstí Eman rozumně vyhlašuje u chladného potůčku krátkou přestávku (obr.2). Do sedla Hohl Joch (1794 m) už to není daleko a vzápětí se nám naskytne krásný rozhled na několik hřebenů Karwendelu. Před námi je vidět i chata Falken Hütte (obr.3 - 1848 m), první postupný cíl.

Jsme tam coby dup. Chatička s příjemným posezením venku nemůže odolat nájezdu exodistů a za moment si nosíme ven krígle s chladivým pivem, někteří mlsouni i vydatnou porci štrůdlu. Mě stačí to první. Vůbec se nechce zvedat, ale po půlhodině odpočinku, v pravé poledne, velí Eman vztyk a odchod. Co se dá dělat, když už jsme ta vrcholová skupina tak nemůžeme sedět u chatrče. Musíme na vrchol.

Po obejití jakéhosi zeleného pahrbku vidíme náš cíl, Mahnkopf (obr.4 - 2094 m) v celé své kráse a výšce. Vlevo se rozprostírá impozantní panorama s údolím Karwendeltal a okolními horami (obr.5). Druhý konec tohoto údolí je až u Scharnitz. Po prudkých serpentinách funíme do kopce, kličkujeme mezi krávama a těšíme se na vrchol. Když už se blížím k vrcholovému kříži, nemohu si nepovšimnout zajímavého jevu: Kolegové, kteří této mety dosáhli přede mnou, se u kříže zdrží jen nepatrnou chvilku, letmo nahlédnou do vrcholové knihy, vzápětí ji vrazí dalšímu nic netušícímu příchozímu do ruky a ozlomkrk prchají pryč, připomínajíce větrný mlýn v plné práci. Čím to? Co tam může být napsáno tak strašnýho?

Poté, co dosáhnu kříže a zachytím letící vrcholovou knihu, je i mě vše jasné. V mžiku jsem atakován stovkami okřídlených mravenců, kteří si na své rojení vybrali zrovna vrcholový kříž, předpokládajíce správně, že se tam vyskytne dostatek potravy v podobě zpocených turistů. Bestie nepřehlédnou žádnou skulinu ani tělní otvor a tak, podoben větrnému mlýnu, prchám i já z jejich dosahu. Naštěstí svůj lovecký revír omezili na bezprostřední okolí kříže a tak se v trávě v nižších partiích můžeme v klidu naobědvat (obr.6). Před sebou máme kouzelný výhled na sedlo Hohl Joch (obr.7), kde jsme dopoledne byli a je vidět i cestička přes suťovisko, kterou jsme absolvovali.

Půlhodinka uteče jak voda a o půl druhé začínáme sestupovat. Eman volí zkratku spíše necestou a tak se k salaši Laliders Alm Niederleger dostaneme, aniž bychom musel zpět přes Falken Hütte. Následuje dlouhý, téměř dvouhodinový pochod širokou cestou mírně klesajícím údolím Laliderer Tal k parkovišti, kde jsou již kolegové z ostatních skupin. Málokdy si tak vychutnávám chlazené pivo. Z příjemného oddychování nás ovšem vyruší deštík, takže naskáčeme do autobusu a jedeme pryč. Vydařený den!

Převýšení celkem 900 m, čas 7,5 hodiny
Úterý - 22.7. 2003