RUINA

Podle jakéhosi nařízení musí mít autobus jeden celý den volno aby si odpočinul. A tak naši vůdcové připravili náhradní program s vycházkou rovnou z campu. Nemá to být nic náročného, což vůbec nevadí, protože počasí vypadá na úmorné celodenní vedro.

Nejprve se plahočíme strmou cestou proti proudu jakéhosi potoka, která má být zakončena vodopádem. Jistě bývá, ale v době letošních veder se nám naskytne pouze pohled na suché vyhlazené koryto (obr.1). A tak chvilku jen posedíme v chládku (obr.2) a vydáme se stejnou cestou zase dolů. Při hledání chytu na jednom obtížnějším úseku se mi podaří sáhnout do měkkého mazlavého psího hovna. Moje nenadšení je v tu chvíli značné...

Dole utvoříme modifikovanou skupinu A+ s cílem dojít na jakousi zříceninu Kühnburg a eventuálně se o kus dál nad obcí Obervellach pokusit o ferrátu zaznačenou v mapě.

Vedro je opravdu úmorné a i když stoupáme převážně lesem, radši jdu pomalu aby mě nekleplo. Dojdeme na vyhlídku s jedinečným vyhledem na údolí Gailtal i s naším jezerem (obr.3). Fotoaparáty pracují a všichni si uděláme navlas stejné fotky. Ruina je jenom jedna zrekonstruovaná věž. Všichni kromě mě si vylezou nahoru a kochají se rozhledy (obr.5, 6). Mě jsou rozhledy ukradené, sedím dole ve stínu a pokouším se nehýbat.

Nad ruinou nacházíme vydatný pramen čisté studené vody (obr.7). Je to jak balzám, osvěžení vnější i vnitřní. Vůbec se mi nechce pryč. Zato ferráta je nějak schovaná mezi stromy a když ji asi najdem, vypadá dost podezřele. Kašlem na ni, jdeme normální cestou do Obervellachu. Tam na zahrádce místního nóbl hotelu si dáme několik piv i dobrý salátek. Je to velmi osvěžující a ani odsud se mi moc nechce. Ale nedá se nic dělat, ještě nás čeká pár závěrečných kilometrů do campu. Cestou po asfaltové cestě si Filip poprvé stěžuje na otlačené zpuchýřovatělé paty. No, jestli je to to, co znám z čundru v roce 2002 v Oderských vrších, tak to mu nezávidím. To má chudák zítra po žížalkách.

Převýšení 700m, čas 10 hodin
Pátek - 27.7. 2007