HOHE WARTE (MONTE COGLIANS)

Druhá túra bude poněkud náročnější. Čeká nás převýšení 1600 m nahoru a dolů. V sedle Plöckenpass (1357 m) se poprvé formuje vrcholová skupina A+ tvořená mimo moji zanedbatelnou maličkost ještě horskými běžci Filipem a Tomášem, sesterskou dvojicí Ivčou s Hankou a Vildou s Janou Šulovic. Dostáváme důvěru od vedení, což nebývá zvykem a o to víc nás to těší. Tato naše skupina bude i v dalších dnech šířit slávu Exodu po oblastech bývalé monarchie. Ale to předbíhám.

Nejprve stoupáme zeleným údolím vzhůru pohromadě, ale brzy se poslušně řadím na své místo - na konec. Až na jakési planince docházím ostatní. Po krátké občerstvovací (u žen i převlékací - obr.1) přestávce pokračujeme už po rovině a záhy dokonce sestupujeme krátkou skalní jeskyňkou (obr.2). Nikdo z nás netuší jak rychle se jí budeme odpoledne vracet. Zvlněnou krajinou (obr.3) pokračujeme k chatě Marinelli (2190 m), která se celou dobu proti nám rýsuje na hřebínku.

Chatař má otevřeno a tak si k běžnému proviantu ještě někteří skočí pro pivo (obr.4). Energie bude potřeba, protože nás čeká ještě 600 výškových metrů k vrcholu.

Zpočátku to jde dobře, obcházíme jakých vrcholek (obr.5), ale pak začne stoupání po suťovisku. Díky tomu, že je mlha, se zdá nekonečné. Je docela zima, nic není vidět a dokonce už i Filip začíná remcat. Po dlouhém výstupu, kdy musím dokonce některé zmalomyslnělé ženy přesvědčovat, že už tam opravdu budem (obr.6), se ozve mezi skalami skřek neviditelného Filipa, že vidí vrchol.

Nekecá, za chvilku jsme na Hohe Warte (2780 m - obr.7). Zazvoníme na zvon, dáme skupinové vrcholové foto (obr.8) a protože fučí jak o závod, rychle zase utíkáme dolů. Sestup je o něco rychlejší, ale suťovisko docela klouže. To by ještě šlo, ale když se dostaneme na travnatý chodníček kolem onoho vrcholku k chatě, přižene se kroupová přeháňka. Rychle si oblékám bundu, ale než ji zapnu, je po přeháňce. Všichni si libujeme, jak nám to vyšlo.

Chata je plná mladých uřvaných Talijánů, ale podaří se nám urvat jeden stůl. Za veškeré útrapy se odměňujeme pivem a gulášovkou (obr.9). Takto dobře naladěni začínáme sestupovat. Vysvitne i slunce, mraky se škubnou (obr.10), takže můžeme dokonce zahlédnout zvoničku na Hohe Warte. Prostě idylka. Fotíme různé kytky, mloka (obr.11) a nečekáme nic špatného. Ale ouha, když jdeme po planině k jeskyňce, jsme najednou v mlíku, vítr se tiší a zvuky se nesou daleko. To nevěstí nic dobrého! Taky že jo. Sotva opustíme jeskyňku a přestaneme se držet ocelového lana, udeří první blesk, zahřmí a spustí se prudké krupobití. Ani osobní rekord v oblékání bundy a ostatních doplňků mi nepomůže k tomu, abych v mžiku úplně nepromoknul.

Nedá se nic dělat, úkryt široko daleko žádný a tak musíme čvachtat původně cestou, nyní potokem dál. Je to sestup na hranici udržitelnosti, protože v potoce nejsou vidět šutry a tak klopýtáme na hranici stability. Až níže, v zeleném údolí, bouře ustává, z potoka se stává cesta a my si zase připadáme trochu jako lidi. K autobusu přicházíme pohromadě, úplně promočení, ale zato plni zážitků. Na Hohe Warte nikdo z nás nezapomene.

Převýšení 1600m, čas 9 hodin
Úterý - 24.7. 2007