MANGART
Dnes je vyvrcholení letošního programu, túra na Mangart. Mám z toho radost, tento kopec je jeden z mála, kam jsem si vždy přál vylézt. Tak dnes se mi to asi splní. Chudák Filip je na tom hůř, zničené paty ho s námi nepustí. Vzpomínám na tu bolest, kdy jsem na čundru musel ještě hůř poznamenaný (měl jsem puchýře nejen na patách, ale na kompletních chodidlech) ujít asi 20 km do civilizace. Toto se rozchodit nedá. Je mi ho líto, nese to statečně, ale určitě se na Mangart těšil. Nedá se nic dělat, jsou horší věci a Filip je ještě mladý a bezpochyby se tam někdy dostane.
Parkujeme u Fusinských jezer (Laghi di Fusine) a ochuzená skupina A+ se bez okolků vydává na cestu. Ještě zamáváme Filipovi, který nás pohnutě sleduje a stírá neviditelnou slzu. Hned na začátku nás pobaví nápis na závoře (obr.1), jehož slovinskou verzi dobře chápeme. Nutno podotknout, že se s živinou v podstatě nesetkáme, pouze se zpracovanými pozůstatky toho, čím se živina živila.
Ze začátku je to balada, rovinka. Ale pak vejdeme do bukového lesa a cesta se prudce láme vzhůru. Jdeme všichni krok sun krok a mocně funíme. O něco později se sklon o něco snižuje, ale kopec nepřestává ani na chvilku (obr.2). Však jsme přece na horách, že. Časem les končí, to už ostatní skoro nevidím. Naštěstí na mě na místě, kde se z naší cesty 514a odděluje jiná k chatě Zacchi, laskavě počkají. Sotva stačím vyfotit hluboko pod námi Laghi di Fusine (obr.3), už jdeme dál.
Raději se ujímám vedení. Částečně proto, že vidím, jak jsou ostatní zmatení a neví kudy kam, částečně proto, aby mi zas neutekli. Prudký svah teď zdoláváme šikmo stoupající cestičkou i jednou krátkou skalní štěrbinou (obr.4). Zanedlouho se z občasných mlh vynoří bivak Nogara (obr.5 - 1850 m). Tam si dáme delší pauzu, při které můžeme obdivovat mohutnou severní stěnu Mangartu. Stojíme totiž téměř pod ní.
Po vydatné svačince a důkladném fotografickém vnějším i vnitřním zadokumentování bivaku se jde dál. Vyškrabeme se do ostrého sedlýlka, kterým prochází i italsko-slovinská hranice (obr.6). Je důkladně zadrátovaná, zřejmě k zamezení svévolné mezistátní migrace živiny.
Na druhé straně pod námi je silnice vedoucí až ke Koči na Mangartsem sedlu a od koči k nám stoupá pohodlný chodník. Z této strany ten Mangart zas tak těžký není. Napojujeme se na cestu a brzy docházíme k rozcestí. Doleva normální výstupovka, doprava ferráta Via Slovenia. My jde samozřejmě ferrátou.
Když se navazujeme, dožene nás nějaká parta hlučných vodáků z Ostravy. Jsme skoro nachystaní a proto bez okolků vyrážíme (obr.8). Ferrátka není těžká, zpočátku je vydatně zajištěná lany (obr.9, 10). Nijak se neflákáme, ale přesto nás někteří Ostravaci dohání a předhání. Chovají se jako stádo blbců. Někteří zvláště omezení jedinci se pouští i mimo cestu a spouští na své kolegy dole šutry. Ještě že jsme šli před nimi. Raději se měli držet svého vesla a plácat se někde u vody.
Horní část ferráty už je spíše strmější chodník. Není zajištěná, ale není to ani potřeba. Začínám mlet z posledního a toužebně vyhlížím vrchol, ten ale stále není v dohledu. Zkouším počítat kolik výškových metrů mám ještě před sebou, ale čísla, která mi vychází, se mi pranic nelíbí a proto sám sobě raději nevěřím. Nakonec i já se značným odstupem a patřičně vyfluslý (obr.11) dosahuji náhorní planinky s vrcholovým křížem.
Jaké to překvapení na vrcholu, když za chvíli po nás vidíme z druhé strany se blížit Petra Dvořáka a za ním poslušně seřazenou skupinu A bez přívlastku (obr.12). Šli už odspodu trochu jinou cestou a vynechal ferrátu, ale převýšení museli zmáknout stejně jako my. A tak si po společné fotce úderné skupiny A+ (obr.13) ještě dáme jednu vrcholovku společnou (obr.14). Dolů již jdeme všichni pohromadě normální cestou. Trvá nám to tři hodiny a k autobusu někteří z nás dochází již za deště
Převýšení 1850 m, čas 10 hodin
Sobota - 28.7. 2007