Col Rosa

Předpověď hlásí pěkný den, přesto jedeme na túru méně významnou, spíše koukací, ovšem s jednou ferrátou pro áčko. Nejdřív je ovšem třeba absolvovat vodopády v údolí Val de Fanes. Cesta busem je krátká a z toho důvodu se obyvatelé stanů "O" shromáždí u Michala v dostatečném časovém předstihu před odjezdem, aby si mohli dát nerušené autobusové pivo. Během popíjení přikvačí paní Fumare se zapáleným cigárem a labužnickou hláškou "Po dobré chálce dva tři válce". Proč ne, každý máme něco.

Autobus nás vyplivne nedaleko vracečky na silnici Cortina - Toblach na lesním parkovišti. Pamětliv pokárání Vildou, že tím, že se cákám protislunečním sprejem v autobuse, působím mu zřejmě devastující dýchací potíže a vůbec mu tím v podstatě usiluji o život, namažu se tedy až venku. Nechci ho mít na svědomí.

Od parkoviště sestoupíme k říčce a vydáváme se proti jejímu proudu k vodopádům (obr.1). Cestou se odpojuje Vladimír, který jde rovnou na ferrátu. K prvnímu vodopádu je nutné sestoupit po lehce zajištěné stezce. Cestička působivě vede za záclonou padající vody (obr.2), což je nejenom zajímavé, ale i osvěžující. Po návratu na hlavní cestu si dáme vodopádovku.

Dále pokračujeme po úbočí proti proudu řeky. Po přejití můstku (obr.3) se větší část skupiny ztratí. Jen já, Zuzka a ještě kdosi pokračujeme domněle správným směrem dolů. Až halekání Sylvy, která nás dostihla, uvede věc na pravou míru a my musíme zase do kopce. Samozřejmě za to můžou ostatní, kteří se schválně schovali na jakési vyhlídce.

Přejdeme do údolí Val Travenanzes, které překonáme po můstku nad hlubokým kaňonem a za údolím Vallon de Ra Ola (obr.4) dojdeme lesem na sedlo Passo Posporcora, kde začíná cesta na vrchol Col Rosa. O pauze na posilnění se zkouším posilnit chlebem s paštikou, ale příčí se mi v krku, takže pokračuji neposilněn.

Dvě stovky výstupových metrů k ferrátě jsou celkem prudké, takže když se doplazím ke stinnému místu pod stěnou, ostatní už mají úvazy na sobě. Když se nasoukám do svého úvazu i já, přijde Pavel a můj zjednodušený způsob mi zcela přesukuje. Asi zas nechce mít na svědomí on mě.

Po prvním obtížnějším lanu je špunt. Je to to místo, kterým večer při hlásání Pavel s Čendou strašili (obr.5). Rychleji či pomaleji to většina přeleze. Pak tam pustíme nějaké Rakušany, kteří to s vypětím všech sil taky zvládnou. Následuje milovník ferrát Tomáš, kterému se moc nevede a po dvou pokusech to balí, že půjde dolů. Mně taky nějak chybí motivace, tak si to otestuju, jestli by to šlo, a přidám se k Tomášovi. Ještě před sestupem se navzájem vyfotíme s Cortinou v pozadí (obr.6).

Sestup je v pohodě, potkáváme pár krajanů, co supí nahoru. Řeku musíme obejít kolem nepěkného campu Olympia, zato u autobusu nás čeká odměna. Ve stínu stromů v družné debatě s Čendou si postupně dávám jednoho, pak druhého, následně třetího a na závěr čtvrtého kozlíka. Tomáš tuším totéž. Jinak to prostě nejde.

Během čekání na pomalé áčko se uděje ještě jedna úsměvná příhoda. Dvojice středního věku se náhle začne rozčilovat, že musí už kdoví jak dlouho čekat na áčko a že už toho mají plné zuby! Trpělivě vysvětlujeme, že to tak prostě bývá. Většinou se čeká na áčko, někdy ale i na béčko a nikdy nezapomeneme na túru přes sedlo Tor pod Dachsteinem, kdy jsme museli několik hodin čekat dokonce na céčko pod vedením Petra Dvořáka, kterému prý zlomyslní Rakušáci schválně přemalovali značky. Rozčilená dvojice si nakonec jde propláchnout své plné zuby kafem do blízké kavárny a pod stromy u autobusu zase zavládne klid a mír.

Převýšení (moje) nahoru 950 m, dolů 1100 m
Vzdálenost 12,8 km
Čas 6,5 hodiny
Pondělí - 22.7. 2013