Col Rosa

Předpověď hlásí pěkný den, přesto jedeme na túru méně významnou, spíąe koukací, ovąem s jednou ferrátou pro áčko. Nejdřív je ovąem třeba absolvovat vodopády v údolí Val de Fanes. Cesta busem je krátká a z toho důvodu se obyvatelé stanů "O" shromáľdí u Michala v dostatečném časovém předstihu před odjezdem, aby si mohli dát neruąené autobusové pivo. Během popíjení přikvačí paní Fumare se zapáleným cigárem a labuľnickou hláąkou "Po dobré chálce dva tři válce". Proč ne, kaľdý máme něco.

Autobus nás vyplivne nedaleko vracečky na silnici Cortina - Toblach na lesním parkoviąti. Pamětliv pokárání Vildou, ľe tím, ľe se cákám protislunečním sprejem v autobuse, působím mu zřejmě devastující dýchací potíľe a vůbec mu tím v podstatě usiluji o ľivot, namaľu se tedy aľ venku. Nechci ho mít na svědomí.

Od parkoviątě sestoupíme k říčce a vydáváme se proti jejímu proudu k vodopádům (obr.1). Cestou se odpojuje Vladimír, který jde rovnou na ferrátu. K prvnímu vodopádu je nutné sestoupit po lehce zajiątěné stezce. Cestička působivě vede za záclonou padající vody (obr.2), coľ je nejenom zajímavé, ale i osvěľující. Po návratu na hlavní cestu si dáme vodopádovku.

Dále pokračujeme po úbočí proti proudu řeky. Po přejití můstku (obr.3) se větąí část skupiny ztratí. Jen já, Zuzka a jeątě kdosi pokračujeme domněle správným směrem dolů. Aľ halekání Sylvy, která nás dostihla, uvede věc na pravou míru a my musíme zase do kopce. Samozřejmě za to můľou ostatní, kteří se schválně schovali na jakési vyhlídce.

Přejdeme do údolí Val Travenanzes, které překonáme po můstku nad hlubokým kaňonem a za údolím Vallon de Ra Ola (obr.4) dojdeme lesem na sedlo Passo Posporcora, kde začíná cesta na vrchol Col Rosa. O pauze na posilnění se zkouąím posilnit chlebem s paątikou, ale příčí se mi v krku, takľe pokračuji neposilněn.

Dvě stovky výstupových metrů k ferrátě jsou celkem prudké, takľe kdyľ se doplazím ke stinnému místu pod stěnou, ostatní uľ mají úvazy na sobě. Kdyľ se nasoukám do svého úvazu i já, přijde Pavel a můj zjednoduąený způsob mi zcela přesukuje. Asi zas nechce mít na svědomí on mě.

Po prvním obtíľnějąím lanu je ąpunt. Je to to místo, kterým večer při hlásání Pavel s Čendou straąili (obr.5). Rychleji či pomaleji to větąina přeleze. Pak tam pustíme nějaké Rakuąany, kteří to s vypětím vąech sil taky zvládnou. Následuje milovník ferrát Tomáą, kterému se moc nevede a po dvou pokusech to balí, ľe půjde dolů. Mně taky nějak chybí motivace, tak si to otestuju, jestli by to ąlo, a přidám se k Tomáąovi. Jeątě před sestupem se navzájem vyfotíme s Cortinou v pozadí (obr.6).

Sestup je v pohodě, potkáváme pár krajanů, co supí nahoru. Řeku musíme obejít kolem nepěkného campu Olympia, zato u autobusu nás čeká odměna. Ve stínu stromů v druľné debatě s Čendou si postupně dávám jednoho, pak druhého, následně třetího a na závěr čtvrtého kozlíka. Tomáą tuąím totéľ. Jinak to prostě nejde.

Během čekání na pomalé áčko se uděje jeątě jedna úsměvná příhoda. Dvojice středního věku se náhle začne rozčilovat, ľe musí uľ kdoví jak dlouho čekat na áčko a ľe uľ toho mají plné zuby! Trpělivě vysvětlujeme, ľe to tak prostě bývá. Větąinou se čeká na áčko, někdy ale i na béčko a nikdy nezapomeneme na túru přes sedlo Tor pod Dachsteinem, kdy jsme museli několik hodin čekat dokonce na céčko pod vedením Petra Dvořáka, kterému prý zlomyslní Rakuąáci schválně přemalovali značky. Rozčilená dvojice si nakonec jde propláchnout své plné zuby kafem do blízké kavárny a pod stromy u autobusu zase zavládne klid a mír.

Převýąení (moje) nahoru 950 m, dolů 1100 m
Vzdálenost 12,8 km
Čas 6,5 hodiny
Pondělí - 22.7. 2013