Tofana di Rozes

Jedeme přes Cortinu k Passo Falzarego, kde na chvíli zastavujeme (obr.1). V krámě tady mají spoustu zajímavých publikací a celkem levné pohledy. Pak se kousek vracíme k baru Magistrato Dell'Acque, kde vystupujeme a chystáme se na cestu. Čeká nás převýšení asi 1230 m. Zpočátku jdeme až pod Tofanu di Rozes všichni společně. Pak se odděluje naše čtyřčlenné vrcholové družstvo. Potřebujeme získat alespoň hodinový náskok před ostatními, protože ferrata nám prý zabere dost času. Letíme pod stěnou Tofany jak blázni, Italové jenom koukají. My zas koukáme na horolezce vysoko ve stěně. Jsou jak mravenci.

Suťoviskem vystoupáme k chatě Rifugio Giussani (obr.2 - 2561 m) v sedle Forcella Fontananegra. Krátká pauza na posilnění a doplnění tekutin. Pak již kolem čtvrt na dvanáct jdeme kamenitou stezkou k ferratě. Přemýšlím, co mě čeká. Když na ostrohu zatočíme, moje nejstrašnější představy se stávají pohádkou pro děti. Před námi je skoro kolmá stěna, 500 m dolů, 300 m nahoru. K nástupu na ferratu je nutno přejít tak asi 200 m po skalní římse (obr.3), samozřejmě bez jištění. Tuhnou nám rysy, ale navenek nedáváme nic znát. Navlékáme si úvazy a rukavice a vydáváme se po římse. Je 12.00. Snažím se nemyslet na to, co je pode mnou. Hodně hluboký nic. Přicházíme k lanu a určujeme si pořadí. První Petr Dvořák, za ním Standa, pak Jura, nakonec já. Alespoň nebudu zdržovat.

Začíná se mírným převiskem, visím na skále a říkám si, jestli bude takto vypadat celá stěna, tak tedy nevím. Ale dostávám se přes to a lezu výš. Kolegové jsou rychlejší, ale občas je před nějakým těžším úsekem doháním. Asi dvakrát mám krizi, visím na skále na špičkách prstů a malinkých stupech, nevím jak dál a nikde nikdo. Mrazí mě při představě, co je pode mnou. Tady si ale musím pomoct sám a tak se dostávám dál. Dohání mě nějaký horolezec, evidentně ho zdržuju. Nakonec mě předbíhá mimo lano po skále a i ostatní ho pouští před sebe. Je vidět, že je to profík. Přelézám poslední třetí převis a po 55 minutách lezení jsme ve 13.15 na konci ferraty. Na posledním úseku se se Standou navzájem fotografujeme (obr.4). Petr Dvořák filmuje a já mu do kamery říkám památnou větu "Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem nechodil" a myslím to napůl vážně.

Jsme na konci a jsme rádi, že jsme to přežili. Vzájemné podání ruky a krátký oddech (obr.5). Funím jako lokomotiva, ale cítím, že jsem si o hodně posunul hranici osobních možností. Pak jdeme kousek po dvou a na hřebínku čekáme na ostatní. Jak jsem hrdě zahleděn sám do sebe a dmu se pýchou, podaří se mi vylít polovinu lahvičky s opalovacím krémem. Kolegové se hned vrhají na loužičku a všechno co se jim podaří sebrat hned radostně plácají na sebe. Za pár minut jsou tady ostatní. Pak už jen půlhodinka výstupu k vrcholu Tofany di Rozes (obr.6 - 3225 m).

Nahoře u kříže se naše vrcholové družstvo fotografuje (obr.9), já si pak otvírám paštiku, ale moc mi nejede. Viditelnost není nic moc, většinou jsme v mraku, ale alespoň je příjemně chladno. Pak již jen sestoupíme zpět k autobusu a jedeme domů. Mám toho dost.

Převýšeni: 1230 m
Neděle 24.7. 1994