VYSOČINA 2006

aneb
Žďárské vrchy očima Pražáka (naplaveniny)

aneb
Filipův deníček II

Každoročně se nějaký listopadový pátek (zpravidla druhý v pořadí) koná v pavilonu páně profesora Klobouka v areálu VFU Brno setkání členů a příznivců občanského sdružení EXOD. I letošní rok nebyl vyjímkou. Plánoval jsem od léta svoji první účast na této akci takřka celostátního významu, ale znáte to, člověk míní, chlebodárce mění a tak jsem do Brna nejel. Naštěstí nedosahovala chlebodárcova chapadla na volné dny víkendu a tak jsem si na sobotu a neděli vzal envéčko [ze zkratky NV, náhradní volno - poznámka cenzora]. Čímž se otevřel prostor pro uskutečnění druhé, mnohem významnější části původně plánovaného víkendu u našich východních moravských bratří, to jest kulturněturisticko- gastronomické exkurze na Líšeňský dvůr a přilehlé okolí v centrální části Žďárských vrchů.

Pusu a ahoj mé milované ženušce Zuzance, ranec na záda, pá pá synáčkovi Adámkovi a tradá na hlavní, též Wilsonovo nádraží. Nakoupit bagety, dvě Plzně v plechu, trefit správné nástupiště (už jsem dlouho vlakem nejel a vyšel pomalu ze cviku) a vybrat poloprázdné coupé se sličnou dívkou, by cesta do Kolína utíkala co nejpříjemněji. Volba byla správná, během jízdy přistoupily další dvě mladé dámy, seděl jsem s brunetou, blondýnkou a zrzkou. Znamení, že víkend se podaří!

Po přestupu na zpožděný rychlík do Ždáru už to nebylo s dámskou společností tak žhavé, zato jsem se kochal krásnou krajinou, kdy se trať vine údolím vedle řeky, bez silnic a bez stavení. Do Žďáru jsme přijeli takřka na čas, což se bohužel nedá říci o domluveném Petrově taxi. Stepujíc před budovou nádraží jsem podrobně prostudoval místní kulturní akce inzerované na plakátech. V okamžiku, kdy jsem již téměř nazpaměť znal jízdní řád místní socky [socka - slangový výraz pražáků, MHD - pozn. cenzora] Petr konečně přijel. A ne sám, s Ivou coby závoznicí. Hanka se omlouvá, musí ještě pracovat pro jednoho starostu po volbách, přijede vlakem po třetí hodině odpolední do Nového Města na Moravě, setkáme se v Maršovské rychtě. No nevadí.

Líšeňský dvůr je skutečně bývalý statek (a velký) s uzavřeným dvorem, patřící VFU Brno. Stavení má trvalého správce, bohužel škola nyní má jiné priority a tak budovy mírně chátrají. Vybrali jsme si pokoje a postele, já se bez okolků nacpal k holkám Galodovým, alternativa u Petra a Vladimíra po zkušenostech z léta nepřicházela v úvahu. Adámek je malý chlapeček, v noci se budí a já se chtěl po půl roce pořádně vyspat, což v místnosti, kde dva řežou dříví prostě nejde. Ivča kupodivu ani mnoho neprotestovala, Hanka pro nepřítomnost nemohla. Byla mi přidělena postel na palandě.

Něco po poledni jsme za nejistého počasí ve složení: Petr, Vladimír, Ivča, Dvořáci a já vyrazili Hance naproti do Maršovic.

Pod Bohdalcem jsme potkali skupinu čtyř dobově oděných mladíků, z nichž jeden nesl od houslí futrál. Na přání, aby nám tedy něco zahráli futrál skutečně otevřeli, místo stradivárek šňaps vytahli a dali rundu (viz foto).

Což nás inspirovalo k témuž. Nejvíce pila Ivča (viz foto). Však byla po doušku moku přítulná.

Cesta dále vedla přes několik (asi dva) významnějších vrcholů se skalisky na temenech. Hned na prvním, Bohdalci, (790,6 m.n.m.) nejodvážnější z nás vystoupili náročnou jihozápadní stěnou na vrchol. Cestu jsem klasifikoval jako 1+/2- UIAA skály [klasifikace UIAA je otevřená klasifikace, kdy špičkoví lezci se pohybují kolem 11 stupně, 1+/2- je tedy potom výstup, při kterém se musíte občas přidržet kvůli rovnováze, asi podobně jak po pátém pivu, nehledě na to, že dělení na + a - se do stupně 3 nepoužívá - poznámka cenzora]. Zda se jednalo o prvovýstup není z dochovaných pramenů jisté.

Zda se jednalo o prvovýstup není z dochovaných pramenů jisté.

Z Bohdalce jsme sestupovali mírnou loukou mezi poli do vsi s poetickým názvem Odranec, cestou potkávali skupinky turistů oděných do módy 30. let 20. století.

Nejkrásnější byly čtyři dívky oblečené jako Lisa Minelli z muzikálu Kabaret....

....a jedna slečna s krásným pérem na klobouku. Drze jsem se s nimi vyfotil (viz fota).

Z Odrance cesta stoupala mírně leč vytrvale až do nejvýše položené vsi Vysočiny, do Studnice (790 m.n.m.). Celý výstup jsem musel odrážet, v pozici národnostní menšiny, nevybíravé útoky většinových Moravanů. Ještě že jim díky netrénovanosti pod vrcholem došel dech a než popadli druhý, podařilo se jim uchopenou myšlenku opustit. Za zmínku z této části putování stojí krásné potoky, zejména údolí Bílého. Smrkové monokulturní lesy nic moc, v Čechách je máme taky.

Ze Studnice do Maršovic cesta až na jeden malý kousek klesá, se snižující se nadmořskou výškou rostl náš hlad a temněly mraky nad hlavami. Něco před třetí po poledni jsme dorazili k osvěžovně (viz foto). Svatomartinská husa, česnečka, dvě pěnivé plzně a můžeme pokračovat. Čeká nás už jen cesta zpět. Jsem zcela a totálně přejeden [původně přežrán, nahrazeno - poznámka cenzora]. Já blb si dal cestou ze Studnice bagetu. A to tu husu s výbornou nádivkou dorazila čerstvě přibyvší Hanka.

Před hostincem nás čeká překvapení - prší. Oblékáme co kdo máme proti vlhku shora a za šírání opouštíme katastr obce Maršovice.

Díky Hance, která tu v zimě již jednou jako malá holka v protisměru projížděla, jdeme cestou takřka nejkratší do vesnice Kadov, kde plánujeme krátký odpočinek a oschnutí, též věříme, že déšť se zmírní. Podle mapy jsme šli asi takto: V Maršovicích k lípě, mezi poli a lesním hřebínkem na zelenou (značku!), proti Rokytce na silnici k Medlovu, necestou přes pastvinu do lesů nad Medlovem a k Podmedlovskému mlýnu, přes Kadůvek po silnici do Kadova. Zopakovat naši trasu bych nedokázal ani s busolou, vojenskou mapou a GPS navigací.

Pivo, Kadovánek, Kadovánek, utopenci, čaj, pivo, Kadovánek, malý Kadovánek (viz fota) - bylo to bujaré!

Slabší jedinci usínají na stole (viz foto).

Odcházíme před devátou. Ještě že přestalo pršet. Řádně nadopováni Kadovánkem po silnici (cesta nejmenšího odporu) přes Krátkou a Sněžné dosahujeme Líšeňského dvora. Kruh se uzavřel, měří cca 25 km. Je něco po deváté večer. Po hodinovém přemýšlení na palandě se na chvíli přidávám k družné zábavě. V půlnoci jdeme spát. Jediný kdo se nemyl je Ivča. No já bych jí to netrpěl. Můj trapný návrh na umytí zad děvčata s nadhledem ignorovala.

Zhodnocení dne: Náročné přesuny v obtížných klimatických a orientačních podmínkách.

Neděle 12. 11. 2006 (Benedikt)

Platíme nocleh, přejíždíme do Milov kde parkujeme u restaurace. Chvílemi svítí sluníčko mezi mraky. V Blatinách u Hofra čekáme na jedenáctou až otevřou.

Jsme odměněni pivem, kávou, sladkostmi....

.... a neuvěřitelně přítulným a líným kocourem (viz foto).

Stoupáme za horšícího se počasí na Dráteníčky (775 m.n.m.), kde se nejodvážnější z nás pokouší o sólovýstup západní stěnou mezi hlavním a západním vrcholem (viz foto). Bohužel, pro silně se horšící sněhové podmínky a sílící vítr bylo nutno výstup asi ve třetině stěny vzdát. Nutno objektivně přiznat, že klíčová místa výstupu jsou až pod vrcholem. Při sestupu jsem přemýšlel, jestli je krev hnědá. Jestli jo, tak jsem krvácel. (Jestli to bylo hnědé, tak to nebyla krev :-) pozn. Petr)

Za silné sněhové vánice (viz foto) vystupujeme snadno pod Malínskou skálu, vrchol (811 m.n.m.) nepřichází v úvahu (viz foto). Na Lisovské skále (801,7 m.n.m.) jsou podmínky lepší, podařil se, byť méně hodnotný, výstup na vedlejší severozápadní vrchol.

Většina mužstva nečekala v základním táboře na návrat vrcholového týmu, bohužel. I to s v horách stává.

A je tu hlavní cíl dne, Devět skal, 836,3 m.n.m., nejvyšší vrchol oblasti. Zdolali jsme jej všichni, někteří včetně nesnadné vrcholové pyramidy (viz foto). Kolik je přesně skal na vrcholu říci neumím, ale jistě více než tvrdí jméno hory. Výhledy silně omezené vzrostlým lesem. Při sestupu do Milov mne zaujala nevysoká, leč lezecky vděčná Bílá skála. Cesty klasifikace 2 až 5+, dobré na rodinný výlet. Fádní sestup se vlekl.

Zvěřinové hody v Milovech pak byly takovou pěknou tečkou za tím naším výletem. Dal jsem si dančí medailonky. A dvě plzně z čepu. Petr mne přiblížil autem na vlak do Žďáru, v přeplněném rychlíku jsem naštěstí ukořistil sólo místečko u okna, dojedl svačinu a dopil červené, se kterým jsem se tahal celý víkend.

Poděkování:

Báječné ženušce Zuzance že mne pustila a přála mi odpočinkový víkend s přáteli.
Ženušce Zuzance za svačinu (bagety a tatranky).
Petrovi za návrh túr a rezervaci postele a střechy nad hlavou.
Petrovi (více) a Vladimírovi Kasanovi (méně) za fotky.
Ivě a Hance, že mne nevyhnaly z pokoje.
Sv. Petru za svatomartinské počasí.

Special thanks to: Kadov and Kadovanek.

V Jenišovicích, 27. 12. 2006
Filip v. k.



Trasy:

na Svatýho Martina: Líšeňský dvůr - Bohdalec - Odranec - Studnice - Maršovská Rychta - Medlov - Kadov - Sněžné - Líšeňský dvůr (25 km)

Den poté... : Milovy - Blatiny - Dráteníčky - Malinská skála - Lisovská skála - Devět skal - Milovy (15 km)